Rousseau o vládě lidu

V mém blogu ze 30.6.2012 jsem obvinil naše politiky ze špatné vlády a naše občany z toho, že nad sebou takovou vládu trpí. Tento problém je starý jako civilizované lidstvo samo.

Úvahami o správném uspořádání lidské společnosti, státu a jeho vlády se zabývají myslitelé přinejmenším od dob rané antiky. Jejich vývody jsou do značné míry zachovány ve spisech starořeckých filosofů Platóna a Aristotela. Když přeskočíme časovou propast dvou tisíciletí, můžeme studovat úvahy o těchto otázkách u myslitelů, kteří analyzovali společnost ve stadiu, ze kterého se vyvinulo společenské uspořádání, ve kterém žijeme dnes my. Z mnoha autorů jsem si vybral jednoho z inspirátorů Velké francouzské revoluce, Jeana-Jacquese Rousseaua a jeho klíčové dílo O SPOLEČENSKÉ SMLOUVĚ (překlad: Právnické knihkupectví Linhart – Praha 1949). Důkladné pročtení tohoto spisu bych vřele doporučoval všem naším „politikům“, kteří se až na vzácné výjimky vyznačují absolutním politologickým analfabetismem a také naší „inteligenci“, která se ráda honosí svým odmítáním „špinit se“ politikou. Poslanců se zejména týká Kapitola XV. - O poslancích nebo zástupcích na str. 106 a je plně aktuální i v naší dnešní situaci. Abych nemohl být obviněn, že jsem její smysl překroutil nebo nesprávně interpretoval, uvedu její úvodní část v doslovném znění.

Jakmile veřejná služba přestane býti hlavní zá­ležitostí občanů a když raději slouží svou peněžen­kou než svou osobou, je stát již blízek své zkáze. Když se má jiti do boje, zaplatí voje a zůstanou do­ma; když se má jiti do rady, jmenují poslance a zů­stanou doma. Dík lenosti a penězům, mají konečně vo­jáky, aby zotročili vlast, a zástupce, aby ji prodali.

Právě pachtění obchodu a řemesel, chtivá zisku­chtivost, změkčilost a záliba v pohodlí, změní osobní služby v peníze. Postoupí část svého zisku, aby jej mohli libovolně zvětšovati. Dejte peníze a brzy budete míti okovy. Slovo finance je slovem otroka; je ne­známé v obci. V opravdu svobodném státě konají občané vše vlastníma rukama a nic penězi; daleci toho, aby platili za to, aby byli vyňati ze svých povinností, platili by, aby je sami mohli splňovati. Jsem dalek obecných názorů; myslím, že roboty méně odporují svobodě než daně.

Čím je stát lépe ustaven, tím více veřejné záleži­tosti nabývají vrchu v duších občanů nad záležitostmi soukromými. Je také méně soukromých záležitostí, protože, když souhrn obecného štěstí skýtá citelnější podíl štěstí každého jedince, zbývá mu méně štěstí, které by hledal v soukromých starostech. V dobře řízené obci každý letí do shromáždění; za špatné vlády nechce nikdo učiniti krok, aby tam šel, protože nikdo nemá zájem na tom, co se tam děje, protože se před­vídá, že obecná vůle tam nebude převládati, a pro­tože konečně domácí starosti vše pohlcují. Dobré záko­ny tím pomáhají tvořiti lepší, špatné tím mají v zápětí horší. Jakmile někdo řekne o záležitostech státu: co je mi do toho? musí se počítati s tím, že stát je ztracen.

Ochlazení lásky k vlasti, působnost soukromého zájmu, rozsáhlost státu, výboje, zneužívání vlády vyvolaly představu prostředku poslanců a zástupců lidu ve shromážděních národa. To se v některých zemích odvažují nazývati třetím stavem. Takto soukromý zá­jem dvou stavů je postaven na prvé a na druhé místo; veřejný zájem je až na třetím místě.

Svrchovaná moc se nedá zastupovati z téhož dů­vodu, pro který se nemůže zciziti; spočívá v podstatě v obecné vůli a vůle se nemůže zastupovati: je buď obecná nebo jiná; není nic uprostřed. Poslanci lidu tedy nejsou a nemohou býti jeho zástupci; jsou jen jeho zplnomocněnci, nemohou nic definitivně rozhodnouti. Každý zákon, který lid osobně neschválil, je neplatný; není to zákon. Anglický lid myslí, že je svobodný; velice se mýlí: je jím jen během volby čle­nů parlamentních; jakmile jsou zvoleni, je otrokem, není ničím. Za to, jak užívá svobody v krátkých okamžicích své svobody, zasluhuje, aby ji ztratil.

 Tyto Rousseauovy ideje byly včleněny do francouzské ústavy z roku 1793 a jsou shodné s dnešními idejemi přímé demokracie.