Proč je stát zadlužený a úspory boháčů nesměřují do investic?

  Je pozoruhodné, jak se pravicoví i levicoví makroekonomové a jimi ovlivňovaní politici shodují v hodnocení permanentních ekonomických problémů a v doporučených nástrojích pro jejich řešení. Všichni jsou poplatní již letitým a historicky popřeným nástrojům tzv. washingstonského konsensu.

Podle jeho zásad, řešení opakovaných recesí spočívá v povzbuzování neustálého růstu produkce a současného povzbuzování konzumu, společně měřených tzv. GDP – HDP. Ukazatele, který nic nevypovídá o růstu kvality života, ale jen o růstu finančního objemu realizovaný obratů a z nich plynoucích zisků světu vládnoucího finančně-průmyslového komplexu. Aby vlády podnikatelskou vrstvu motivovaly k novým investicím, prosazují snižování přímých daní ze zisku podniků a z příjmu fyzických osob a jejich substitucí zvyšováním daní nepřímých, zejména DPH. S touto lživou praxí souhlasí i etablovaná politická „levice“, která v ní vidí jedinou cestu k udržování zaměstnanosti. Od pravicových stran se liší pouze tím, že se snaží prosazovat zvyšování zaměstnaneckých mezd a sociálních výdajů ze státního rozpočtu, bez ohledu na deficitnost státních rozpočtů a pokračující zadlužování státu, zatímco strany „pravicové“ tlumí (nikoli zastavují) zadlužování státu bezohlednými restrikcemi sociálních a veřejných výdajů, směřujícími k další (až totální) privatizací veřejných služeb.

Skutečnost se však od těchto utopických tužeb zásadně liší. To netvrdím bez argumentů, ale vyčetl jsem je z rozhodně nikoli levicového ekonomického deníku Mladé fronty – E15, konkrétně ze dne 8.12.2014. Zde na titulní straně je hlavní článek, nadepsaný Firmy si nepůjčují, vlastních peněz mají dost a na straně 4 článek Banky řeší rébus, kam s penězi. V podstatě se tam říká, že firmy nemají potřebu úvěrů od bank, protože mají na svých účtech našetřeno z nerozděleného zisku k říjnu 2014 asi 708 mld. Kč, což je dvojnásobek toho, co měly v předvečer hospodářské krize v létě roku 2007. A příliš se nehrnou ani do slibovaných investičních aktivit. To za situace, kdy české banky mají pro úvěrování k dispozici asi 1.000 mld. Kč na hotovosti a depozitech klientů. Banky tak nemají příležitost zisku z úvěrování podniků, hojí své zisky ze zvyšování bankovních poplatků a zoufale se vrhají do nejistých spotřebních úvěrů fyzickým osobám. Nefunguje však ani očekávaná konzumní chuť nadprůměrně příjmových fyzických osob a také jejich tučná depozita leží v našich bankách nečinně nebo putují do investic v zahraničí. A korunu těmto steskům dává rozhovor se  sebejistým a optimistickým guvernérem ČNB Singerem na str. 12-14 nadepsaný: Ekonomika je blíž svému potenciálu, ale stále ještě pod ním, kde si pochvaluje genialitu svých antideflačních intervencí, jejichž slabý účinek omlouvá negativním vývojem v eurozóně. Aby ještě podtrhl svůj povinný optimismus vysoce honorovaného režimního manažera tvrdí, že česká ekonomika vzrostla za 25 let kapitalistického podnikání o 96%! Pokud to nechci označit přímo za uvědomělou účelovou lež, musím to prohlásit za ohlupování neinformované veřejnosti bankéřskými triky. Nespecifikuje, v jakých reálných kurzech Kč a s jakou její reálnou kupní silou tento růst přepočítává a jak do svých počtů zahrnuje údajnou zvýšenou užitnou hodnotu nakupovaných produktů. Také, ač špičkový finanční odborník, zapomněl dodat, že faktické zlepšení zásobování a vybavenosti našeho obyvatelstva nevyplynulo jen ze zvýšených výkonů ekonomiky, ale že bylo silně „dotováno“ ze zdlužování státu, kterým si všechny vlády, počínajíce „pravicovým“ Klausem, kupovaly přízeň voličů. A „zapomněl na sekeru“ státní kasy, která proti téměř nule komunistické ČSSR vyšplhala na 1.700 mld. Kč, což momentálně představuje 44% ročního národního důchodu ČR. 

Všechny „vědecké“ analýzy našich ekonomů a jejich čarování s nepodstatnými jevy a procesy v systému globálního kapitalismu má jediný účel. Zakrýt před neinformovanou nízkomajetnou majoritní částí populace skutečnou příčinu prohlubující se krize soudobého globálního kapitalismu, kterou je iracionální rozdělování společenského produktu.

Tlumočím zde názor názor nobelisty za ekonomii Josepha Stiglitze, který za pravý důvod uvádí skutečnost z USA, kde 25%  ze společenského produktu (z nahromaděného majetku dokonce 40%) si přisvojuje  1% populace - výrobní faktor kapitál. A na zbývajících 99% populace – pracovní sílu (včetně dorostu a důchodců)  připadá zbylých 75%. Z toho vychází jednoduchými počty, že poměr podílu na společenském produktu a podílu na populaci je u kapitálu 0,25/0,01 = 25 a u pracovní síly 0,75/0,99 = 0,75. To znamená, že kapitál se (průměrně) honoruje 25/0,75 = 33x více, než práce!!! Z toho dále vyplývá, že kapitál má peněžní příjmy, které nemůže zkonzumovat, ani proinvestovat (vzhledem ke klesající sumární kupní síle a poptávce) a zbytek populace postrádá potřebnou kupní sílu, která by měla povzbuzovat ekonomický růst. Tak dochází k ekonomické stagnaci a periodickým ekonomickým recesím, doprovázeným úpadky slabších podniků a vysokou nezaměstnaností pracovní síly. To pak musí řešit stát stoupajícími stabilizačními „injekcemi“ do soukromého podnikání a sociálními rozpočtovými výdaji, při souběžném poklesu rozpočtových příjmů. A pak mu nezbývá, než se do nekonečna zadlužovat, stále častěji až na pokraj státního bankrotu.

Při tom se nabízí zcela prosté řešení. Bylo by jím přistoupení k všem prospěšnému racionálnímu přerozdělování společenského produktu. Formou plynule progresivního zdanění příjmů fyzických i právnických osob, spotřebních daní na škodlivé a přepychové produkty a také zákonnou garancií růstu mezd a důchodů, úměrně s růstem společenského produktu - HDP. Tím by se posílila kupní síla populace a zdroje státního rozpočtu na veřejné služby a strukturální, prorůstové investice. Meziročním přizpůsobováním zdanění vývoji technologických kapacit, globálních trhů, demografického vývoje atd., by bylo možné udržovat všeobecnou ekonomickou rovnováhu, bez hrozby cyklických krizových situací.