Potřebujeme přímou demokracii

Ačkoli se po letošních parlamentních volbách podařilo české politické pravici ukout koalici s bezpečnou většinou ve sněmovně, nezabránilo to nechutným tahanicím o radnice po volbách komunálních. Proč?

Protože na radnicích nejde o prosazování politických cílů pravice, ale především o boj o co největší podíl na dělení obecních finančních zdrojů. Protože ve všech velkých stranách i místních straničkách za nitky komunální politiky tahají místní kmotři. Podnikatelé, kterým jde o vznik obecních projektů a z nich plynoucích lukrativních veřejných zakázek a o možností nákupu obecních majetků za pakatel. V této snaze vznikají zájmové mafie, koalice-nekoalice. V boji o tučná sousta z veřejných peněz se spojují „čert s ďáblem, papež i car“. Tak mohli dlouho táhnout za jeden provaz na pražském magistrátu Bém s Paroubkem, tak mohl dále, pod absolutní vládou ODS v Praze, v představenstvech městských akciovek pobírat milionové tantiemy socdemák Hulínský. A pražští kmotři a mafie fungují dále. O místo primátora tvrdě bojují koaliční partneři TOP 09 a ODS, která se raději spojí s „úhlavním“ nepřítelem ČSSD, aby je získala pro sebe a svého kandidáta MUDr. Svobodu.

Nejinak je tomu na magistrátech a radnicích ostatních měst a obcí. Všude o složení radnic rozhodují ekonomické zájmy místních podnikatelských skupin a osobní zájmy místních politiků. Na vůli voličů se nebere zřetel. Bez ohledu na poměr hlasů a případné preference, se partajní elita rozhoduje jen a jen podle svých skupinových a zcela osobních zájmů. Příkladem může být i volba starosty ve Vsetíně. Tam občané dali většinově preferenční hlasy Jiřímu Čunkovi, protože souhlasili s jeho politikou starosty Vsetína v minulosti. Místní partajní elita ho však za starostu nezvolila.

Všechny tyto nedokonalosti naší „zastupitelské“ demokracie vyplývají z neomezené nadvlády politických stran, z partokracie. Všechny naše „velké“ strany mají velmi uzoučkou členskou základnu a záměrně si ji udržují, aby jim, nedej Bože, do jejich politiky „strkali nos“ nějací plebejci. Jsou tak elitářskými kluby profesionálních politiků a určitých společenských skupin, které, prostřednictvím partajních politik a zastoupení v parlamentu, prosazují své třídní, skupinové a individuální zájmy.

V posledních dnech uvedla ČT2 několik pořadů o vývoji české společnosti a politiky od převratu 1989. Uvedla projevy a názory aktérů české politiky od exprezidenta Havla až po vůdce studentů Martina Mejstříka, Igora Chauna nebo Šimona Pánka, ve kterých se všichni shodovali, že naše forma „demokracie“ příliš demokratická není a že zdaleka nenaplňuje očekávání rebelů z Listopadu 1989. Ale nikdo z nich nedokázal ukázat legitimní mechanismy, jak z této situace uniknout a uvolnit cestu k všeobecnému rozvoji české společnosti a státu.

Přesto taková cesta existuje. Je jí postupný, ale co nejrychlejší a rozhodný přechod na formu demokracie přímé! Začít by mohl uzákoněním přímých voleb: presidenta republiky, krajských hejtmanů a starostů a pokračovat povinnými referendy. Třeba podle švýcarského vzoru. Politikové všech parlamentních stran o tom již dlouho populisticky mluví, ale praktické a k cíli vedoucí úsilí při tom neprojevují. Dnes vládní strana Věci veřejné měla před volbami ve svém názvu „Strana pro přímou demokracii“ a v politickém programu její prosazování. Ale po usednutí do parlamentních a vládních křesel utrpěla, bohužel, také v tomto směru úplnou ztrátu paměti.

Zatvrzelí partokrati v čele s presidentem Klausem hlásají, že přímá demokracie je z různých důvodu neuskutečnitelná. To, ale není pravda. Po dlouhá léta funguje v jedné z nejbohatších a nejdemokratičtějších zemí světa, ve Švýcarsku a její mechanismy jsou detailně propracovány v materiálech světového hnutí za přímou demokracii - Global Forum on Modern Direct Democracy (GFMDD).