Politicko-ekonomické konsekvence reportáže o Šanghaji na TV2

  Reportáž z 13. listopadu 2014, 20:00 hod. byla velmi zdařilá a překvapující pro naše diváky, předvedením Šanghaje jako supermoderního, kulturního a bohatého velkoměsta, překypujícího životním ruchem, optimismem a elánem jeho obyvatel. Ukázkou, co komunistická Čína dokázala z historického velkoměsta rozvojové země vybudovat za 20 roků.

Reportáž netajila ani existující problémy. Všude na živých a reprezentativních třídách, promenádách a parcích je mnoho žebráků a v okolí obchodních a hotelových center nezaměstnaná chudina přehrabává odpadkové kontejnery, aby tam našla odložené ošacení a potraviny. Tato chudina, zdravotně handicapovaná nebo postrádající vzdělání, přichází do města z dosud kulturně a ekonomicky zaostalého venkova v naději, že tam najde lepší existenční podmínky. Tento jev není specificky čínský, ale je společný pro všechny rozvojové země.

Byl jsem v Číně před 21 léty a mohu tedy ocenit její obrovský pokrok od doby mé návštěvy, ale také se zamýšlet nad perspektivou jejího dalšího vývoje. V závěru se této otázky letmo dotkla i televizní reportáž.

Čínská vláda si je vědoma, že doba bouřlivého rozvoje ekonomiky Číny s dvoucifernými meziročními růsty ekonomiky končí a že je co řešit. Že dále nelze zakládat rozvoj Číny na masivním exportu laciné produkce, založeném na laciné pracovní síle a při minimální úrovni lidských a sociální práv masy obyvatelstva. Uvědomuje si, že další ekonomický růst musí být založen i na radikálním růstu individuální spotřeby všech vrstev obyvatelstva. To je v souladu s ekonomickou teorií, která platí jak pro „kapitalistické“ ekonomiky, tak i pro „socialistickou“ ekonomiku Číny.

 Ale praktická aplikace této teorie je i v rozhodujících zemích tzv. liberální tržní ekonomiky evidentně iracionální a scestná. A jestli chce i Čína volit tuto cestu, nevyhnutelně bude nucena čelit stejným problémům, s jakými již 15 roků neúspěšně zápasí „vyspělý“ svět.

 V jeho mnohaleté a nekončící ekonomické recesi již „padly a propadají se“ ekonomiky menších zemí – (ve vzestupné řadě) Kypru, Řecka, Irska, Portugalska, Itálie, Španělska, ale v potížích se ocitají již i velké země Evropské unie a dnes zejména předlužené USA. Situace je již tak vyhrocená, že narůstají obavy ze směřování světa k dalšímu světovému ozbrojenému konfliktu, který by měl fatální důsledky pro existenci lidstva jako celku.

 Cestou řešení musí být dosažení celosvětové rovnováhy mezi produkcí a konzumem.

To je možné jen při racionálním a rovnoměrnějším rozdělováním společenského produktu tak, aby zabezpečovalo podmínky jeho stabilního trvalého růstu, výhodného pro všechny vrstvy lidské společnosti. Vyžadovalo by to kontinuálně progresivní zdanění příjmu fyzických i právnických osob (s různou progresí, třeba až do stropu 95%), progresivní zdanění luxusních produktů, vyšší zdanění těžby neobnovitelných přírodních zdrojů a využívání externalit. Dále uplatnění monopolu centrálních bank všech států a státních unií na emisi peněz (jak fyzických, tak i virtuálních – bankovních úvěrů plně nekrytých garantovanými aktivy banky, dluhopisů a podobných cenných papírů a instrumentů finančního trhu. A následné, přísně kontrolované, efektivní a hospodárné užití rozpočtových zdrojů pro společensky užitečné a efektivní veřejné investice a pro oprávněné nezbytné veřejné služby všech úrovní. A také celosvětový zákaz daňových rájů, kde by výše uvedená pravidla neplatila.   

  Světu dosud vládnoucí „kasinový“ kapitalismus je založen na bezohledném dobývání renty, maximálního rychlého zisku a na pokračující koncentraci kapitálu v rukou nejužší vrstvičky miliardářské supertřídy. To bez ohledu na negativní důsledky této neoliberální ekonomiky pro existenční podmínky většiny světové populace a na její dlouhodobý zájem o udržitelnost její dosavadní civilizační úrovně, včetně fungování ekonomiky a životního prostředí na celé planetě všeobecně.

Dnešní globální kapitalismus, čelící nekončící finanční a ekonomické recesi, hledá její krátkodobé řešení ve vyprovokování jakéhokoli konzumu, soukromého i veřejného a v ekonomickém „růstu“, poměřovaném falešným ukazatelem GDP – HDP. Ačkoli ten nevypovídá nic o uspokojování nutných a racionálních společenských potřeb světové populace, protože zahrnuje i produkci zcela iracionální a pro populaci škodlivou – zbrojní výrobu a náklady válek, výrobu drog a produkci jiných škodlivin, zákony dosud tolerovaných, produktů se záměrně limitovanou životností, produkci předražených luxusních předmětů a služeb a „vynalézání“ nových služeb zcela zbytečných.

Při tom ale kapitál trvale zvyšuje svojí dosahovanou míru zisku zvyšováním produktivity pracovní síly, snižováním počtu zaměstnaných a jejích mezd při současným snižování zdanění svých příjmů osobních i korporátních, prosazovaných jeho politickým vlivem, korumpováním politiků, „vědeckých elit“ a většiny medií, která ovládá. To snižuje rozhodující agregátní kupní sílu populace a příjmy státních rozpočtů z daní jak nepřímých (DPH), tak i přímých z mezd zaměstnanců a ze zisku a majetku kapitálu.  

Tím je  vyvoláván požadavek na trvalý růst výdajů států na sociální programy, na řešení důsledků masové nezaměstnanosti, na zdravotní a důchodové zabezpečení a na nejnutnější sociální pomoc nemajetným a sociálně vyloučeným. Což dohromady zcela přirozeně vede k trvalým a stále rostoucím deficitům státních rozpočtů a nutí státy pokrývat schodek mezi příjmy a výdaji rozpočtu dalším zadlužováním u soukromých bank, doprovázeným narůstajícími výdaji na placení úroků.

 Je zřejmé, že tento celý tento nesmyslný „kolotoč“ musí nevyhnutelně vést nikoli k „rozkvětu“ existujícího kapitalismu, ale k jeho katastrofálnímu kolapsu, který stejně nevyhnutelně musí končit zoufalým bojem všech proti všem a nakonec zhroucením světové lidské civilizace a možná i podmínek pro život na Zemi.