Pokrytecká pieta hekatombám I. Velké války

Svět, a Evropa především, si řadou oficiálních tryzen připomněl vypuknutí 100. výročí první celosvětové války, vedené v jejím závěru poprvé již moderními, dá se říci „průmyslovými“ válečnými technologiemi masového vraždění a ničení, dříve nepředstavitelného rozsahu. 

Prezidenti, premiéři i vysocí církevní představitelé pořádali honosné tryzny a bohoslužby s kladením věnců, s vojenskými poctami a parádami, s pacifistickými projevy a náboženským kázáním. A zástupy „povolaných“ filosofů, pacifistů, moralistů, publicistů a další intelektuální elity, ronily slzy nad strašlivými, do té doby nepoznaným rozsahem vraždění lidí, vojáků a civilního obyvatelstva, a ničení materiálních podmínek kulturní lidské existence. 

Proti samotnému faktu připomenutí těchto hrůz a milionů jejich lidských obětí, nelze nic namítat. Bylo nejen projevem úcty, nás potomků, k našim předkům, kteří byli jejich obětmi; ale také mementem, které by mělo mobilizovat celý svět proti jakýmkoli recidivám řešení mezilidských a mezinárodních sporů zbraněmi a válkou.     

Ale celý ten spektákl zcela postrádal analýzu příčin té války a výzvu národům a hlavně jejich vůdcům, aby hledali a prosazovali takové postupy a prostředky řešení meziskupinových a mezinárodních sporů, které by je řešily jednáním a mírovými prostředky. Politici i církevní preláti prezentovali tu válku (a tím i všechny války a násilná střetnutí) jako nevyhnutelný, lidmi nezvládnutelný přírodní jev, který je nutno dávat naroveň s ostatními velkými přírodními katastrofami. 

Žádný z těchto „vůdců“ lidstva se neodvážil pojmenovat viníky této I. Velké války. Ani osoby, ani  politické a ekonomické struktury zúčastněných válčících stran. Nanejvýš se hovořilo jen o její roznětce, o zdařilém sarajevském atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinada d´Este, o jeho pachateli Principovi a o organizátorech z řad velkosrbských nacionalistů.

Tak nám tu válku za mých školních let líčila i školská historiografie. Mám ale v živé paměti levicového učitele Šplíchala na měšťance ve Mšeně u Mělníka, který v červnu 1949, při 35. výročí války, zcela náhodou v mé třídě suploval. Ten nám vysvětlil, že atentát nebyl příčinou, ale jen poslední záminkou rakousko-německých militaristů pro rozpoutání války. To, že k válce se již dlouho chystaly všechny tehdejší evropské „mocnosti“, které se celosvětově střetávaly v soupeření o ovládnutí světových trhů a laciných světových zdrojů surovin a pracovních sil. Nešlo jen o Balkán a oblast Blízkého Východu, ale i o kolonie v Africe, v Asii i v Tichomoří. Protivníky aliance vilémovského Německa, habsburského Rakouska-Uherska a osmanského Turecka byly Velká Británie, Francie a carské Rusko. Jejich banky, průmyslové a obchodní společnosti vytvářely to, čemu se dnes říká vojensko-finančně-průmyslový komplex, a ve spojení s militaristy svých zemí připravovaly válku, jejíž vývoj a rozsah si nedovedly představit a podcenili je. Nikdo netušil, že se rozroste do kontinentálních rozměrů a potrvá řadu let a že zničí celé velké říše, že vyvolá vlnu revolucí a zcela přebuduje uspořádání poválečného světa. Teprve po úplném vyčerpání lidských i materiálních zdrojů obou válčících evropských aliancí, Trojdohody a Trojspolku, vstoupily do války dosud nezúčastněné USA a spojením sil s Trojdohodou donutily Trojspolek k žádosti o příměří a následně k přijetí jej ponižujících mírových smluv. Jak ukázal další vývoj, systém mírových smluv příčiny I. světové války nevyřešil a dosažený problematický mír byl jen dvacetiletou přestávkou před II. světovou válkou rozměrů ještě strašlivějších.    

O tom měli dnešní vůdcové, celebranti a kladeči věnců hovořit!

Varovat občany svých zemí, že z podobných podmínek jako I. světová válka vznikla i II. světová válka. A že dnes se opět spory států a mocných zájmových skupin o sféry vlivu, trhy a suroviny vyostřují a hrozí vypuknutím nových rozsáhlých válečných střetnutí. Měli důrazně varovat svět a jeho národy před tímto nebezpečím a vyzvat vlády a globální zájmové skupiny k jedině přijatelnému režimu nastolení poctivé mezinárodní spolupráce ve smyslu Charty OSN a ostatních dohod o mírové mezinárodní spolupráci.