Podivnosti elementární matematiky ministrů financí

V neděli 29. června 2014 na ČT 1 v Otázkách Václava Moravce se častovali naši ministři financí nekončící sérií insinuací.

  Činný Babiš svaloval všechny neduhy českých financí a příčiny české hospodářské recese na exministra Kalouska: že „šetřil“ na výdajových položkách státu, na sociálních a na investice do infrastruktury, a že laxně, nebo vůbec neřešil trestuhodné plýtvání státní správy, stejně jako zanedbával výběr daní od podniků. Kalousek to vše šmahem označil za polopravdy nebo doslovné lži. A Babišem oznamované radikální změny a sliby zahájení cesty k výkonnosti a konkurenceschopnosti české ekonomiky za zcela nereálné a tím za populistické a nesplnitelné.

Podobně se ministři lišili v doporučovaných postupech pro uzdravení české ekonomiky a zastavení deficitů státní kasy. Kalousek vzývá neúnavně svojí mantru limitování deficitů státních rozpočtů cestou bezohledného snižování sociálních výdajů, snižování platů státních zaměstnanců, snižování výdajů na veřejné služby a investice. A nemluví o tím způsobeným dalším podvazováním agregátní poptávky a pokračujícím brzděním ekonomického růstu.

Tito dva pánové jsou ve Sněmovně ve vzájemně ostré opozici, jsou značně rozdílní profesně a charakterově a mají rozdílné názory na povahu a příčiny naší (české), již řadu let trvající ekonomické stagnace, která dospěla až do ekonomické krize, eufemisticky nazývané recesí, a do, s ní úzce souvisejících krizí - společenské a politické. Kalousek politiku svou a své strany TOP 09 vydává za pravicovou. Babiš, majetkem a podnikáním „příslušný“ do třídy velkokapitalistů a (dalo by se očekávat) do řad „pravice“, překvapil tím, že se spojil se sociálně-demokratickou „levicí“ a přistoupil na koaliční program s řadou „levicových“ legislativních a rozpočtových projektů a pravidel.  Babiš sám a jeho strana se konkrétně pravo-levě nezařazují. Chtějí prý jen udělat ve státním organizmu pořádek jako v řádně vedeném podniku, zastavit dosavadní klientelismus, rozbujelý ve všech politických stranách, podílejících se na státní exekutivě, a z něho vyplývající korupci, rozkrádání veřejného majetku, rozhazovačné, diletantské a nezodpovědné hospodaření s veřejným majetkem a rozpočtovými prostředky. Chtějí prý vést stát jako podnik, který musí být v konsolidovaném  výsledku  ziskový a tvořit vlastní kapitál pro investiční, sociální a kulturní rozvoj státu. Stát při tom má být sice sociálně ohleduplný, ale nikoli štědře rozdávající veřejné peníze neodpovědným a parazitujícím individuím a minoritám.

Zajímavé na tom je, jak se tito dva antagonisté shodují v názoru, který vylučuje zvyšování přímých daní fyzických osob, fyzických osob podnikajících samostatně a podnikatelských společností. Liší se jenom v tom, jak a čím by chtěli dosáhnout kýžené vyrovnané bilance státního rozpočtu a investičně nastartovat ekonomický růst.

Kalousek to vidí jednoduše. Ještě více se musí „ořezat“ sociální výdaje a (obrazně), za hlasitého kručení žaludků většiny národa, vyčkat nástupu jim předpovídané celosvětové ekonomické konjunktury, který nám slibuje z roku na rok již hodně dlouho.

Babiš je poněkud realističtější a slibuje rozhodující zvýšení rozpočtových příjmů důsledným výběrem daní, zejména nedoplatků DPH u podnikatelů, zastavením protizákonných praktik tzv. „daňových optimalizací“ a snížení rozpočtových výdajů „podnikovým“ systémem  hospodaření státu. Každodenní optimalizací nutných nákladů a rozhodování o nich z hlediska a stupně jejich návratnosti. Kýžený ekonomický růst hodlá docílit povzbuzováním přílivu zahraničního kapitálu, následujícím růstem příjmů z nových pracovních míst a tím  koupěschopné poptávky na investičním i pracovním trhu. Otázkou je, najdou-li se takoví zahraniční investoři v dostatečném počtu, a kolik času uteče, než (vůbec-li) Babišova „strategie“ začne fungovat.

Společným omylem obou těchto aktérů je přijetí neoliberálního dogmatu tzv. „Washingtonského konsenzu“. Že k trvalému hospodářskému růstu se nedospěje opatřeními na straně poptávky a spotřeby (zvyšováním mezd, sociálními výdaji a veřejnými investicemi, to zn. keynesiánsky), ale opatřeními na straně nabídky; povzbuzováním soukromých investic snižováním podnikových daní a přechodnými daňovými úlevami (daňové prázdniny ap.), uvolňováním dohledu státu nad obchodními praktikami podniků, zejména bank, omezováním legislativní ochrany „práce“, atd. Praxe a historická zkušenost ukázaly, že toto dogma nefunguje a že je (nepřiznávanou) základní příčinou dnešní celosvětové krize kapitalistického systému. To není názor jen můj, ale zaznívá již řadu let z úst a spisů nejrenomovanějších teoretických ekonomů z univerzit celého vyspělého světa. Zaslepeně egoisticky se mu brání jenom světovládná vrstva vlastníků a manažerů finančního kapitálu, které neleží na srdci trvalý a plynulý rozvoj Světa jako jednoho celku, ale pouze maximalizace jejich zisků a totální akumulace všeho kapitálu a majetku do jejich soukromého vlastnictví.

A TO JE ZÁKLADNÍ ROZPOR KAPITALISMU jako ekonomického systém. Ten se nezměnil od dob Marxových, který jej nazval ROZPOREM MEZI SPOLEČENSKOU VÝROBOU A SOUKROMÝM PŘIVLASTŇOVÁNÍM, ale pouze se tisícinásobně vystupňoval.

Vlastníci kapitálu (a půdy = surovin) chtějí svůj nashromážděný kapitál zvyšovat trvale tak, že budou neustále zvyšovat produkci a z ní plynoucí zisk = rozhodující část z přidané hodnoty, vytvořené ve společenské výrobě. Jen daleko nižší část přidané hodnoty obdrží námezdní zaměstnanci na krytí osobních potřeb, nezbytně nutných pro reprodukci jejich pracovní síly. A to je slepá ulice kapitalistické ekonomiky. Peněžní příjmy masy špatně placených zaměstnanců nevytváří dostatečnou koupěschopnou poptávku po neustále rostoucí produkci. Dochází k nadvýrobě (relativní, ve srovnání s koupěschopnou poptávkou), k zastavování výroby, omezování investic do obnovy a modernizace technologií a k masovému propouštění zaměstnanců. Tak dochází k hospodářským recesím a krizím. Tento proces se po celou éru kapitalismu cyklicky opakuje, ale postupně se dále prohlubuje a zrychluje. Může se objevit námitka, že „rovnovážný“ chod kapitalismu se vždy časem obnovil na vyšší úrovni. V lepším případě se tak stalo nalezením nových trhů, levných pracovních sil a surovin a uplatněním nových produktů a zavedením nových technologií. V horším případě válkami nebo revolucemi vyvolanými krizí, které zničily významnou část statků, nutných pro život společnosti a vyvolaly potřebu je obnovit. Současná krize kapitalismu je však kvalitativně jiná. Celý svět je již objeven a využíván, takže prostá expanze je již nemožná A případné války a revoluce by nabyly takových rozměrů a ničivé intenzity, která by znamenal zničení podmínek pro další existenci všeho civilizovaného lidstva.

Blud nezastupitelné blahodárnosti a nejefektivnější ekonomiky neoliberálního globálního kapitalismu, vyznávají oba naši přetřásaní „národohospodáři“, jejichž kvalifikace je „posvěcena“ křesly ministrů financí. Kalousek jako štědře honorovaný agent kapitálové, zejména finanční oligarchie a Babiš jako její příslušník. Proto je oba ani nenapadne, že problém deficitních státních rozpočtů a zadlužování státu u soukromých bank a osob by se dal řešit jednoduše a neprodleně. Totiž tím, že by uzákonili kontinuálně logaritmicky progresivní  zdanění příjmů fyzických osob a vyšší zdanění příjmů osob právnických. Stejně by mohla být zavedena kontinuálně logaritmicky progresivní spotřební daň u luxusního zboží a služeb. To by vedlo k utlumení snahy bohatých a nejbohatších, zvyšovat zisk a příjmy nad všechny meze, bez nějakých ohledů na nevratnou devastaci přírodních zdrojů, relativní i absolutní zbídačování majoritní části populace (prekarizace) a vyvolávání válečnických a revolučních reakcí těch ponižovaných. Stejně je ani nenapadne, že by stále rostoucí zadlužování státu nemuseli financovat z úvěrů virtuálních peněz od soukromých bank a z prodeje státních dluhopisů těmto bankám. Při tom si současně unisono stýskají na vysoké úspory občanů a vytýkají jim, že málo utrácejí (já dodávám - za zbytečnosti) a tím brání ekonomickému růstu. To nevymysleli sami, ale papouškují americký slogan, že: „Kdo neutrácí, není vlastenec“. Někam se jim vytratilo původní poslání bank, které mají soustřeďovat volný finanční kapitál a  povzbuzovat jeho investování, nabídkou úvěrů důvěryhodným výrobním i obchodním podnikům. Zároveň trpí bankám, že neprofitují především na úrocích ze zapůjčeného kapitálu, ale více ze zvyšovaní poplatků za „správu“ debetních účtů vkladatelů, kterým vyplácejí z jejich vkladů mizivé úroky.

S takovou chamtivou svévolí bank má vyspělý kapitalistický svět negativní historické zkušenosti. Proto byl v minulosti již vícekrát zaveden monopol státu na emisi všech typů peněz (plnohodnotných mincí a bankovek, papírových státovek i virtuálních peněz na peněžním trhu). Tak, aby banky nemohly shrabovat obrovské zisky z půjčování peněz, které fakticky nemají. Takové „svobodné“ podnikání bank nutně vždy končí jejich hromadným krachem a všeobecnou hospodářskou krizí (pověstný černý pátek 24. října v roce 1929 na newyorkské Wall Street). Dnešní situace vyžaduje striktní obnovení státního monopolu na emisi peněz (všech typů a stupňů, na celý tzv. měnový agregát). Stát by měl k svému úvěrování používat především prodej státních dluhopisů svým občanům a ručit za jejich nominální přehodnocování souběžně s inflací nebo deflací a garantovat jejich likviditu celým svým majetkem. Tím by se zbavil nekončící „obsluhy“ svého dluhu u soukromých bank a vysávání svých daňových příjmů těmito bankami.    

Náš stát by  mohl řadu těchto opatření realizovat nezávisle na vývoji ve světě. Ale některá opatření k reformování dnešního typu globalizovaného kapitalismu musí být vyjednávána  celosvětovém měřítku a s jediným základním společným cílem – budovat solidární svět, ve kterém celé lidstvo bude usilovat o svůj optimální a trvale udržitelný vývoj. Musí být nalezen, definován a zaveden takový světový společenský systém, který natrvalo vyřeší zmíněný základní rozpor dosavadního kapitalismu.

Letos byl na Karlovarský filmový festival pozván první popřevratový polský prezident Lech Walesa. Při té příležitosti ho pozval Václav Moravec do svých Otázek, spolu s bývalým českým premiérem a předsedou Senátu PČR Petrem Pithartem. V Polsku dnes někteří kritizují Walesovy názory a zlehčují jeho zásluhy na osvobození Polska a na rozbití sovětského komunistického bloku. Protože si zachovává integritu vůdčího reprezentanta boje polského národa za občanské svobody a za uspokojování tužeb pracujícího lidu. Protože stále požaduje SOLIDARITU poctivých a pracovitých lidí při budování spravedlivého, svobodného,  bohatého a mírového světa pro všechny národy, rasy a náboženství.  

V Otázkách vyslovoval názor, téměř shodný s duchem mého blogu. Že svět si musí uvědomit bezperspektivnost vývoje kapitalismu dosavadním směrem. A že se musí hledat a najít modus vivendi solidárního společného úsilí o udržitelný, všestranný a rovný rozvoj všech národů,  tříd a vrstev.