Nevolit, či volit v podzimních volbách 2016, a jak? (1)

První část pětidílného seriálu, věnovaného volbám do krajských zastupitelstev a do Senátu v říjnu 2016.

Čeští politologové luští otázku, proč již řadu let klesá účast občanů ve volbách Sněmovny a krajských zastupitelstev. Při tom je odpověď nasnadě!            NEMAJÍ KOHO VOLIT!

Protože všechny strany – partaje, které se v nich stále dokola střídají, mají ze zákona o politických stranách zajištěné takové výhody, které novým menším stranám nedávají šance splnit minimální kvora pro vstup do Sněmovny parlamentu. 

Češi, občané,

před čtvrt stoletím jste masově povstali proti režimu strany nevzdělaných neostalinistů a jejich bezzásadových kariéristických spřeženců, kteří se, v rozporu s postupujícím demokratizačním vývojem v celém východním bloku sovětských satelitních režimů, snažili v Československu svojí diktaturu udržet, ač to bylo nemožné.

Vyšli jste společně do ulic a na náměstí a generální stávkou jste dali najevo, že jste odhodlání se diktatury Komunistické strany zbavit, v krajním případě i revolučním násilím.

Vaše společné odhodlání a vůle se prosadily a vláda přešla rychle do rukou zastupitelů z řad osvědčených organizátorů převratu, kterým jste dali dočasnou důvěru do doby řádných voleb do ústavních zastupitelských sborů, složených z demokracii a právu oddaných osobností. Od převratu a ustavení demokratického režimu jste očekávali odstranění všech nezákonností a nešvarů, odstranění všech neschopných, antidemokratických a nemorálních individuí a institucí a uvolnění všech pozitivních tvořivých sil našeho lidu a všech vedoucích osobností našeho hospodářství, kultury a práva.

ŽEL, NAŠE SPOLEČNÁ OČEKÁVÁNÍ BYLA ZKLAMÁNA!!!

Naše země dále nevzkvétá, jak kdysi prohlásil Václav Havel, ale bezplánovitě se již přes 25 roků potácí v nejistém a konkurenčním prostředí Evropy a světa, vedena krátkodobými zájmy několika korupčnických politických stran a jejich klientů z vrstvy popřevratových uchvatitelů majetku, dříve národního.

Bývalý mocenský monopol vlády jedné strany, neostalinistické KSČ, byl pouze nahrazen oligopolem několika početně miniaturních partají, které se liší jen klamnými názvy (demokratická, sociální, občanská, lidová, komunistická) a nezavazující rétorikou, a občas se střídajících u státních koryt. A jejichž společnou starostí a snahou je, udržet dosavadní režim, odsuzující občany k politické bezmoci stávající stav změnit a prosazovat vůli většiny lidu, který je podle platné Ústavy zdrojem vší moci v demokratické České republice. 

V této situaci nám občanům zbývá jenom jedna cesta. Je třeba nastoupit podobnou té, jakou si, přes krvavý odpor Rakousko-Uherské vládní mašinérie, v létech 1905 až 1907, vydobyly lidové masy všeobecné a rovné volební právo. Byla úspěšná proto, že lidový odpor ve všech zemích  monarchie byl sjednocený, za účasti všech demokratických politických sil. Nejvýznamnější silou byly tehdy odborové organizace celého Rakousko-Uherska a jejich stávkové hnutí, až po generální stávku. Vzpomeňte, že i v listopadu 1989 skončil u nás odpor komunistického politbyra a vlády také až po generální stávce. 

Dnešním požadavkem nespokojených občanů musí být přijetí nové ústavy České republiky, založené na principech přímé demokracie, podobné ústavě Švýcarska. Protože dnes platná ústava České republiky je od samého počátku v roce 1992 nelegitimní, jelikož nebyla přijata a schválena lidem republiky v celostátním referendu. Nelegitimnost této ústavy vyplývá z celého jejího historického vývoje. Již od vzniku I. Československé republiky v roce 1918, až po její definitivní rozbití velezrádci Klausem a Mečiarem v roce 1991 a překotném přijetí dnešní Ústavy ČR, rovněž bez souhlasu lidu v referendu. Tato ústava je navíc, z roku na rok, neustále měněna podle mocenských zájmů a zvůle právě vládnoucích politických koalic, vždy opět bez souhlasu lidu. Připomeňme si, že Ústava USA se nezměnila od svého vzniku 17. září roku 1787 !!!

Připomeňme si historická fakta z vývoje československé a české ústavnosti

V roce 1918 bylo sestaveno Prozatímní národní shromáždění ČSR z českých a slovenských poslanců, zvolených do Rakousko-Uherského říšského sněmu v roce 1911. Jeho úkolem byla příprava řádných voleb do Ústavodárného národního shromáždění a příprava Ústavy ČSR, která měla být přijata všelidovým referendem. Politické strany zastoupené ve vládě a v Prozatímním národním shromáždění si ale chtěly zajistit kontinuitu, po 28.říjnu 1918 již získaných politických pozic, a nechtěly připustit ústavu a volební systém, který by svrchovanost lidu nejen pouze deklarovaly, ale fakticky ji garantovaly. Proto Prozatímní národní shromáždění rychle, v rozporu s Masarykovým slibem ve Washingtonské deklaraci, urychleně přijalo ústavu ještě před zvolením Ústavodárného národního shromáždění, kterému ji potom dalo pouze k pasivnímu odsouhlasení. Tak vznikl již za I. ČSR systém vlády partají a jejich koalic a nikoli vlády československého lidu. Podrobnosti o tom lze nalézt v díle Ferdinanda Proutky Budování státu, Díl III. – rok 1920.

Z toho jasně vyplývá, že již první Ústavní listina Československé republiky byla nelegitimní a proti slibu „zakladatelů“ a prezidenta Masaryka nebyla přijata celonárodním plebiscitem, ani řádně zvoleným Ústavodárným Národním shromážděním, ale jen hlasováním v prozatímním Národním shromáždění. Ve chvatu, pouhé tři měsíce před prvními řádnými volbami do obou komor parlamentu byla přijata po dlouhém politickém čachrování samozvaných, původně rakousko-uherských politických stran, vedle „občanských“ (= buržoasních) i historicky prorakušáckou reformní sociální  demokracií Rudolfa Bechyně (poslance rakousko-uherské Říšské rady od r. 1911).  Té české sociální demokracie, která byla součástí II. Socialistické Internacionály, jež se v roce 1914 rozpadla a podporovala síly, které vyvolaly I. světovou válku. Poslanci českých stran ještě v roce 1916 deklarovali v Říšské radě loajalitu Rakousku-Uhersku a jeho císaři Karlovi I. a odmítali český domácí i zahraniční protirakouský odboj.

Co, z výše uvedeného vyplývá i pro dnešní dobu?

Že stejně jako v I. republice byla naším občanům dnešní Ústava opět vnucena - bez jejich souhlasu.  Bez schválení celonárodním referendem a v podobném chvatu. V roce 1992 Klaus a jeho klika argumentovali pro dnešní Ústavu ČR tím, že vlastně kopíruje ústavu I. ČSR, ale „zapomněli“ dodat, že zejména v tom nejhorším, a která je proto stejně nelegitimní.

Zcela legitimní a státotvorný je proto požadavek dnešní české občanské opozice, aby bylo neprodleně ústavním zákonem zaručeno obligatorní a realizovatelné obecné celonárodní referendum, jehož rozhodnutí nepodléhá žádnému dalšímu schvalování vládou nebo parlamentem. Obligatorní referendum se musí vztahovat zejména na přijetí a jakékoli změny nové ústavy a na povinné vypisování referend na základě občanské iniciativy – I&R (= Iniciativa a referendum. Na základě petice, pro celostátní referendum, podepsané alespoň 100.000 voličů, podobně jako ve Švýcarsku, které je přibližně stejně lidnaté).   

Dnes v naší České republice působí řada skupin a hnutí, usilujících o přijetí nové tzv. Občanské ústavy. Jsou napojené na mezinárodní hnutí za přímou demokracii - Worldwide Direct Democracy Movement, a mají vypracováno více kompletních (paragrafovaných) variant Občanské ústavy na principech přímé demokracie. Nová - Občanská ústava nesmí být poplatná aktuální a krátkodobé objednávce politických stran a jejich vlivných klientů a sponzorů, ale musí plně garantovat lidská a občanská práva občanů republiky a umožňovat lidu rozhodování v konkrétních a aktuálních situacích formou občanských iniciativ a referend (systém I&R). Vzory jsou ústavy Švýcarska a USA.

Z uvedeného vyplývá, že dnes nám vládnoucí partokracie ve Sněmovně zabydlených partají (jak se říká napříč sněmovnou zleva doprava), od ODS a TOP09, přes pravo-středové lidovce, „nevybarvené“ ANO 2011, až po ČSSD a komunisty z KSČM, se svých zabydlených postů dobrovolně nevzdá.

Občanské opozici proto zbývá jediná schůdná ústavní cesta.

Sjednocenými a masovými akcemi sil občanského odporu, si na vládě a parlamentu vynutit naplnění Článku 2, odst. (2) platné Ústavy, přijetím ústavního zákona o referendech. Ale nikoli takového, který by stanovil nesplnitelné podmínky pro jeho vyhlášení a který by jeho výsledek podmiňoval schválením parlamentem. Jehož výsledek by byl konečný a pro ústavní činitele závazný. Včetně referenda, které by se vyhlašovalo z iniciativy občanů I&R.

První významnou příležitostí spojit síly občanů s tímto cílem, budou letošní volby do krajských zastupitelstev. O těch se říká, že jsou testem volebních preferencí pro následující volby do Poslanecké sněmovny, které se mají konat v roce 2017.

Vycházejme z toho, jak dopadly poslední volby do Poslanecké Sněmovny v roce 2013:

1. místo obsadila ČSSD s 20,45%, 2. ANO - 18,65%, 3. místo KSČM - 14,91%, 4. místo
TOP 09 - 11,99%, 5. místo ODS - 7,72%, 6. místo Úsvit - 6,88%, 7. místo KDU-ČSL – 6,78%, a 8. místo neúspěšní Zelení - 3,19%.

Dá se předpokládat další propad hlasů ČSSD a je možné, že část jejích voličů může přilnout ke KSČM. Co se týká TOP 09 a ODS, jejich pád je více než jistý a KDU-ČSL si asi jen udrží dosavadní pozice. ANO 2011 může utrpět skandalizační kampaní proti Babišovi. Na tom všem by mohly vydělat menší strany, ale těžko lze předpokládat, že by některá z nich překročila hranici 5%. Jediná strana, která disponuje stabilní velkou volební základnou je KSČM a je možné, že by mohla ještě posílit i o 2 %. Což by znamenalo, že by se stala vítěznou stranou, kterou by musel prezident pověřit sestavením vlády. Je sice téměř jisté, že pokus o sestavení vlády by se KSČM nezdařil, ale stav, který nyní vládne v Poslanecké sněmovně, jim nahrává do karet.

Pro to vše, by se občané-voliči měli v maximálním počtu účastnit letošních krajských voleb, ale dávat své hlasy stranám, které budou mít ve svých volebních programech, jako jednu z hlavních priorit, přijetí Zákona o referendech a současně budou mít reálnou šanci, že překročí 5%-ní podmínku pro vstup do Sněmovny. Voliči by měli využít znalosti poměrů v „místní“ politice a svých dosavadních konexí z okruhu nespokojených občanů a malých stran a vytvářet nedeklarované účelové volební koalice.

A nenajdou-li voliči takové možnosti, pak by neměli dávat svůj hlas celé kandidátce pro ně nejpřijatelnější strany, ale zásadně volit „kroužkováním“ 4 jednotlivých kandidátů, ke kterým mají osobní důvěru. Zejména kandidátů nezávislých a těch, kteří jsou na začátku druhé třetiny partajní kandidátky. Tím by se zvýšila naděje, že nebudou zvoleni zdiskreditovaní, „zabydlení“ dosavadní „vůdci“ stran, ale osoby zatím nezatížené účastí na korupčních a jiných nepoctivých praktikách.

____________________________________________________________________________

V případě úspěchu, nebo jen s využitím zkušeností z této spolupráce, by bylo možno zahájit koordinované akce občanů v obcích a krajích za přijetí Zákona o obecném referendu (nebo obecnějšího o referendech).

Jako taktického předstupně pro kampaň za přijetí Občanské ústavy, jako hlavního cíle strategického.