Komu a čemu slouží užiteční idioti

Teologové, filosofové, sociální antropologové a další mudrci, mravokárci, politici a jiní napravovatelé lidského rodu a jeho světa, již od věků k nimž až lidstvo dohlédne, lidsky mudrují o jeho vývoji.

A také jej „vědecky“ hodnotí, analyzují a vykládají  – vývoj kulturní, ekonomický, sociální. Ale dodnes  nejsou schopni se dohodnout na společných, objektivních, historicky prokazatelných závěrech.

Proč tomu tak je? Je snad objektivně nemožné chování lidského rodu, živočišného druhu homo, strukturovat, popsat a vyložit?

Nikoli! V celé kulturní historii lidstva se lidé seskupují do nejmenších, větších a největších komunit – tlup, rodin, kmenů až států – protože v přirozeném darwinistickém výběru se prosadila výhoda synergie kolektivního boje o přežití a reprodukci druhu. Organizace komunit vždy vyžaduje dělbu činností podle potřeb komunity a individuálních schopností jednotlivých příslušníků. Nevyhnutelně se vytváří řád soužití komunity a hierarchie jednotlivců a vrstev schopnějších a méně schopných, vůdců, bojovníků, jedinců a vrstev více a méně produktivních a neproduktivních. Po nejstarší formě kolektivní práce a rovnostářském rozdělování jejích produktů, se uplatnil i vznik individuálního a soukromého vlastnictví, jako produktivnějšího systému. A od tohoto historického společenského převratu nastává postupná a nekončící stratifikace lidské společnosti do společenských vrstev a tříd, založená na majetkových a mocenských rozdílech. Společnost se stále strměji rozděluje na třídu bohatých a vládnoucích a na třídu chudých a ovládaných, což vyvolává v celé lidské historii třídní boj. Karel Marx ve svém historickém materialismu říká, že celá historie lidstva je historií třídních bojů!  

Ve všech společenských systémech v historii, vládnoucí a produktivně nepracující vrstvy neustále usilují o dobytí vyšší moci a vyššího majetku. Přivlastňují si nepřiměřeně vyšší část společenského produktu na úkor produktivních vrstev, aby mohly žít v nejvyšším přepychu a odsuzují produktivní vrstvy k existenci v chudobě, až bídě. Když útlak a ožebračování většinové populace přestanou být pro ni snesitelné, přichází fáze vzpour, povstání a revolučních válek s počátku neúspěšných, ale nakonec vždy vedoucích k nastolení nového společenského systému s novou strukturou vládnoucích a majetkových elit.

To platí i pro dnešní krizi systému globálního kapitalismu a buržoazní formy demokracie. Od 19. století prudce roste koncentrace kapitálu (ze stále větší části fiktivního) i „demokratických“ institucí a moci jeho do rukou. Na počátku nynějšího století již mezi základními vrstvami nepanuje přirozená nerovnost, ale iracionální, nepřirozeně závratná nesouměřitelnost!

Rozdíly v příjmech a v majetku mezi společenskými vrstvami se liší o  několik řádů.
Náš sociolog prof. Keller uvádí, že dnes horní 1% nejvyšší elity vlastní 40% světového bohatství a deset procent širší elity vlastní dokonce 85% světového bohatství. Zatímco dolní polovina obyvatelstva vlastní naopak pouhé jedno procento! A tento proces dále pokračuje. Keller přirovnává dnešní stav společnosti k období feudalismu.

Bohatá vládnoucí elita nepotřebuje veřejné služby a nechce na ně přispívat. Proto nutí vlády, aby snižovaly daně z jejích zisků. A aby náklady na veřejné služby a sociální pomoc nejchudším přesouvala na střední třídu ve formě daní z příjmu, daní spotřebních a z přidané hodnoty. Tím cíleně odvrací zášť střední vrstvy od sebe a zaměřuje ji proti vrstvě nejnižší. Politicky toho využívá nejen k odbourávání sociálních funkcí státu, ale také k tlaku na snižování příjmů z práce - mezd a platů zaměstnanců ze střední a dolní vrstvy. Zmíněná taktika vládnoucí elity přináší úspěch, což dokazují výsledky voleb, ve kterých střední vrstvy rozhodují. Přes pokračující úpadek i jejich blahobytu, právě ony (domněle vzdělanější a politicky svéprávnější část voličů), volí strany a vlády pravice, které poslušně a iniciativně realizují „reformy“, sloužící dalšímu růstu bohatství vládnoucí nejvyšší elity, doprovázenému  všeobecným zhoršováním existenčních podmínek většiny ostatní populace.

Za tohoto neudržitelného vývoje stavu společnosti, který se s pokračující koncentrací kapitálu stále zhoršuje, dobře uplácená „pomocná elita“ elity nejvyšší, vědecká a manažerská inteligence, hrozbu tohoto vývoje nepřiznává a popírá. A jen stále opakuje a zdůvodňuje existující ekonomický a politický systém bezohledného extenzivního globálního kapitalismu, „právně“ chráněný buržoazní třídní „demokracii“ a jejími „demokratickými“ mocenskými institucemi. Současně je široká občanská veřejnost ideologicky „masírována nezávislými“ žurnalisty většiny medií, kteří jsou další složkou pomocné elity, dobře uplácené nejvyšší elitou za tyto služby. Jimi takto „zpracovaní“ voliči z rozhodující střední třídy pak opakovaně „svobodně“ volí politický systém, který i jim připravuje osud propadu do třídy nejnižší a do narůstajících řad nezaměstnaných a vyloučených.

Tento typ zmatených občanů (voličů) nazval Lenin užitečnými idioty! Mezi ně patří i část menších podnikatelů, kteří si neuvědomují, že i oni budou nakonec pohlcení koncentrovaným velkokapitálem v procesu, který trvale pokračuje. Procesu (parafráze Leninova bonmotu) : „Který jim nakonec podá provaz, na němž se mohou pověsit". Fenomén „užitečného idiota“ rozkvétá v celé své kráse vždy při volbách do zastupitelských sborů, které vždy slibují voličům zastupování jejich zájmů, ale po zvolení se starají  jen o zájmy své, svých partají a jejich klientů z vládnoucí domácí i globální majetkové elity. Lenin k „užitečným idiotům“ přiřazoval také část intelektuálů, kteří mají čas od času potřebu se idealisticky „rozšoupnout“ a které je pro vládnoucí elitu dobré si „pěstovat“ a využívat pro své cíle.

Kdo jsou „idealističtí“ intelektuálové?

Abychom je mohli objektivně intelektuály zařadit, musíme si nejprve definovat pojmy:  intelekt, intelektuální, inteligence, inteligentní, jako schopnosti efektivního myšlení a intelektuál, intelektuálové, inteligence jako společenské skupiny. Nabízím tyto následující definice:

Intelekt, inteligence                – je schopnost lidského individua racionálně a logicky
                                                  reflektovat děje v přírodě i v lidské společnosti a efektivně
                                                  řešit problémy, před které je tyto děje staví.                                             

Intelektuální, inteligentní       –  je takový názor na problém či jeho řešení, který splňuje výše  
                                                  uvedená kritéria racionality, logiky a efektivnosti.    

Intelektuálové, inteligence      – společenská vrstva lidí, kteří se vyznačují intelektem
                                                  (inteligencí) a aktivně jej uplatňují ve svém společenském
                                                  vystupování a kteří se také k vrstvě intelektuálů hlásí.

Tyto definice zřejmě nejsou shodné s běžně používanými a chápanými významy uvedených pojmů. Dnes se totiž za intelektuála sám považuje nebo je ostatními považován každý, kdo se především neživí produkcí užitných statků a služeb, nezbytných k životu lidské společnosti, ale který (v ideálním případě) tvoří díla více či méně umělecká nebo vědecká, politické a náboženské ideologie apod., anebo o nich pouze často na veřejnosti mluví a debatuje. To však podle výše uvedených definic pro zařazení jedinců a skupin mezi intelektuály (inteligenci) nestačí. Zásadní podmínkou je, aby se jejich díla a projevy vyznačovaly racionalitou, logikou a efektivitou a u umělců uměleckostí. Neproduktivní, nekonečné a neracionální úvahy a debaty, byť i diplomovaných „učenců“ (nezaměňuj s vědci!) a „myslitelů“, nečiní nikoho automaticky intelektuálem, ale řadí ho do skupiny podivínů, pomatenců nebo šarlatánů, které může společnost nanejvýš trpět a litovat. Na myšlení velké části našich současných intelektuálů je překvapující, že po více než dvou stech let existence a vývoje evropského filosofického racionalismu a humanismu u nich došlo k takovému úpadku, že jejich dnešní filosofické myšlení stojí před problémy světa a jeho budoucnosti zcela bezradně. Intelektuální elita vyděšeně vykresluje nejrůznější scénáře nevyhnutelného katastrofického vývoje světa. A je politování hodné, že tito „intelektuálové“ nejsou schopni pochopit a vyložit objektivní příčiny jeho dnešního stavu, ani tendence, které jej ovlivňují a dále zhoršují. A ještě se na tom svými scestnými názory a aktivitami podílejí.

Intelektualita a inteligence jedince nejsou nutně podmíněny jeho formálním školním nebo akademickým vzděláním. Mnozí lidé, kterým se formálního vzdělání nedostalo, disponují vysokou inteligencí. Příkladem může být současný tibetský dalajláma, občanským jménem Tändzin Gjamccho. To je skutečný, světově významný intelektuál, nadaný mimořádnou přirozenou inteligencí. Neprošel v dnešním smyslu řádným formálním vzděláním, ale byl po léta školen v tradičních buddhistických naukách. Základní vzdělání v moderních vědách mu poskytl Rakušan Heinrich Barter, který ve 40. létech minulého století byl sedm roků v jeho službách jako domácí učitel, když žil v Tibetu po útěku z britského zajetí v Indii. Až v dospělosti, v exilu, pobyl dalajláma krátce na univerzitě v USA. Příkladem opaku může být jistý Prof. Ing. DrSc. z ČVUT, kterého jsem poznal v 90. létech ve vedení velké akciové společnosti, jehož inteligence (ve smyslu mé definice) byla podprůměrná.

Musíme se proto ptát, jaké hodnoty přinášejí neplodní a samozvaní „intelektuálové“ do užitečného společenského produktu a jakým právem se na něm přiživují. I když je dnešní lidská společnost velmi strukturovaná a její fungování je zabezpečováno obrovským počtem specializovaných činností, stále platí, že všichni členové této společnosti kryjí své životní potřeby z produkce základních materiálních statků a služeb. Vedle této základní produkce společnost vytváří mnoho statků a služeb zbytných. Ale jen některé z těch jsou lidmi přijímané jako užitečné, pokud jim obohacují život. Mnohé z nich jsou pro lidskou populaci škodlivé, a přesto jsou produkovány různými podnikavci, s cílem dosahování vysokého zisku a nepřiměřeného podílu na společenském produktu. Takoví využívají důvěřivosti a neinformovanosti cílových spotřebitelů. Zneužívají k tomu dezinformace, které šíří všemi sdělovacími prostředky, jichž většinu ovládají. K nim patří i zmínění neplodní intelektuálové. Tím, že „hauzírují“ se svými iracionálními, společensky nepotřebnými až škodlivými výtvory, které si pomocí osobních konexí a mediálních pozic navzájem vychvalují a jejichž hodnotu značně přeceňují. A parazitují tak na rozdělování základního společenského produktu, na jehož tvorbě se nepodílejí nebo dokonce jeho tvorbu narušují a snižují. Mezi takové zařazuji i Václava Havla, který je svými epigony veleben jako přední světový intelektuál přelomu století. Přitom šířil své idealistické názory o transcendentální podstatě světa a propagoval z nich odvozené sterilní recepty na zlepšení jeho tristního stavu. Politický vývoj ČSFR a nástupnické ČR ukázal, že realita dnešní české parlamentní demokracie se zásadně rozešla s původními Havlovými idealistickými představami o občanské společnosti a nepolitické politice. Pro jemu blízké a podobné „intelektuály“ se dnes vžil název „pražská kavárna“.      

„Potrefené husy“ – jaloví intelektuálové - se jistě hned ozvou s námitkou, že nikdo nemá právo ani kompetenci rozhodovat o tom, jestli jsou něčí názory a činy racionální a společensky efektivní a tedy podle mé definice inteligentní. Že každý jedinec musí mít naprostou svobodu myšlení, nepotlačovanou žádnými konvencemi nebo výkonnou mocí. Otázkou však zůstává, kde končí svoboda tvořivého, poctivého myšlení a konání a kde začíná neumění a neschopnost, vypočítavost, exhibicionismus a všechny podobné formy předstíraného intelektu a intelektualismu, sloužícího jen k legalizaci společenského parasitismu určitých jedinců nebo skupin. Každý z těch, kteří chtějí být považováni za intelektuály, musí sám sebekriticky zvážit své pohnutky a schopnosti a rozhodnout,
je-li lidské společnosti nějak k užitku, nebo jestli je v ní pouze parazitem. A není-li toho schopen sám, musí počítat s tím, že to za něho udělá veřejné mínění.

V těchto názorech nejsem osamocen. Noviny studentů Karlovy univerzity BABYLON (č.3/XVIII z 25. listopadu 2008) ilustrují dekadenci, nemorálnost a parasitismus českých intelektuálů typu: Kundery, Chudožilova, Wernische, J.V. Svobody, a podobných polských:

politických kariéristů, flákačů, konfidentů, undergroundových opilců, narkomanů a erotomanů.

K tomu ještě připojím názor známého popularizátora vědy a publicisty MUDr. F. Koukolíka z jeho knihy J. Švejkovi je ...  (nakladatelství Galen 2002), str. 104:

Mám na mysli skutečnou tvořivost. Nikoli pseudoumění nebo pseudointelektuální povídání, které pracuje s permutacemi abecedy ADDFIIKMMNPPSVZ (Alkohol – Drby – Drobet vetešnické Filosofie – Impotence – Incest – Kriminální chování – Momentální politická objednávka – Moralizování – Nábožno – Psychopatie – Psychóza – Sex – Vše je stejná pravda - a Zpět), čemuž se podle kombinace položek říká svoboda, postmoderna, případně duchovní rozměr. Jak se rozlišuje tvořivost od simulace? Například tím, že se podobá vývoji zdravého života. Přináší něco nečekaného, složitějšího, přitom diferencovanějšího. Na rozdíl od zhoubného nádoru, jenž roste tím rychleji, čím je primitivnější. Tvořivý čin je skutečně nový. Je relevantní, sytí potřebu, pro kterou vznikl. Tvořiví lidé mívají vynikající sebe-disciplínu, jsou vytrvalí, pracovití, samostatní, myslí nezávisle. A bývají nonkonformní.       

Užiteční idioti všech typů jsou postižení hluchotou, slepotou a sníženou inteligencí a  nevnímají nebo nesledují informace o skutečném stavu a o směřování jeho vývoje.

Dnes je celá světová ekonomika je v hluboké a nekončící krizi a žije již řadu let na dluh. Bohatství bohatých je pouze fiktivní ve formě depozit v bankách, v akciích podniků, jejichž ceny jsou na burzách (v burzovních kasinech – kasinový kapitalismus) vysoce nadhodnocovány vytvářením tzv. investičních bublin a nových produktů peněžního trhu,  tzv. derivátů, jejichž likvidita a reálná hodnota je jen spekulativní. Proti těmto aktivum majetkové elity stojí pasiva dlužníků, dluhy nemajetných vrstev, které stále jen rostou a nemohou být nikdy splaceny. Odborníci varují, že to, co teď zažíváme, je největší finanční bublina všech dob. Že světové banky směřují k velice bolestivému probuzení, že to, co bude následovat po jejím splasknutí bude největší finanční krach všech dob. Utrpení z této katastrofy pocítí každý muž, žena a dítě na celé planetě.

Nejvíce se to týká Spojených států. Tam před poslední recesí představoval národní dluh kolem 9 bilionu dolarů. Dnes se pohybuje na hranici 20 bilionů. Ještě sedm let po prasknutí globální úvěrové bubliny a nástupu nejhorší finanční krize, která dosud neskončila, světový dluh dál roste. Na místo toho, aby se snižovala zadluženost a docházelo ke snížení kapitálové nepřiměřenosti finančního trhu, mají dnes všechny hlavní ekonomiky vyšší úrovně zadluženosti v poměru k HDP, než tomu bylo v roce 2007. Globální dluh během těchto let vyrostl o 57 bilionů dolarů a zvedl poměr dluhu k HDP o 17 %. Dluh již roste i v Číně, kde vyrostl ze 7 bilionů dolarů v roce 2007 na 28 bilionů dolarů letos. Pokud se celkový dluh  rozprostře mezi všechny obyvatele planety vychází, že na každého muže, ženu a dítě Země připadá 677 320 Kč dluhu (28 tisíc USD). Pokud dále uvážíme, že téměř 3 miliardy obyvatel naší planety přežívají za méně než 2 dolary denně, pak z toho vyplývá, že podíl na tomto dluhu bude v „bohatých“ zemích asi dvojnásobný. I kdybychom vzali vše, co za rok světová ekonomika vyprodukuje v tomto a příštím roce a použili to ke splacení všeho toho dluhu, stejně by to nestačilo. Ještě před pár lety nejvíce dlužily soukromé korporace, ale dnes leží největší část dluhů na bedrech vlád. Nyní se to obrátilo.

Claus Vogt, v Berlíně sídlící analytik a spoluautor knihy Globální dluhová past říká:

„Současná situace je daleko horší než v roce 2000 nebo 2007 a s úrokovými sazbami skoro na nule už vypotřebovaly centrální banky veškerou svou munici. Plus celkové zadlužení, zvláště zadlužení vlád, je daleko vyšší než kdy dříve“. Dále říká „Každá spekulativní bublina spočívá  na určitém druhu pohádky, kdy účastníci té bubliny věří v nějakou povídačku a používají ji ke zdůvodnění toho, aby extrémně nakupovali předražené akcie nebo obligace nebo nemovitosti“. ---. „A teď je tou pohádkou víra ve schopnosti centrálně plánujících globálních centrálních bankéřů. Ale až začne ztráta důvěry ve Fed, v ECB atd., začne splašený úprk od akcií a obligací. Myslím si, že jsme velice blízko okamžiku zvratu ve finanční historii“.

____________________________________________________________________________________

Já si na závěr dovolím dodat, že tento nevyhnutelný ekonomický a následující politický zvrat bude znamenat historický pád neregulovaného kapitalismu a třídní vlády velkoburžoasie - feudální aristokracie našeho 21. století.

Jen se obávám domyslet, jaký bude mít průběh a důsledky. Obávám se, že nebude „sametový“.