Kdo sám nepoznal bolest, je krutý

Páteční zpravodajství Slovenské televize přineslo zprávu, že v bratislavské zoo skupina třináctiletých školaček ubila kameny několik tučňáků.

Vedle stejněletých pachatelů vražd, spáchaných na vrstevnících nebo na bezbranných starcích, by se to mohlo jevit jako pouhé dětské uličnictví. Svědčí to však o závažném a mnohem hlubším problému dnešní, především západní společnosti.

Společenský život v žádné době nebo kultuře nebyl idylický, a lidé, jednotlivě i ve skupinách, vždy usilovali o to, lstí nebo hrubým násilím získávat nadvládu a bohatství. Ale v dobách relativního míru mezi válkami a revolucemi, si společnost vždy ustanovila řád a morálku, jako pravidla pokojného soužití. Dokonce vnesla řád i do průběhu válek, formou mezinárodně přijatých konvencí o způsobu jejich vedení. Ještě na počátku 20. století (u nás za Rakouska-Uherska a za I. ČSR) byli ve společnosti velmi respektováni literáti, publicisté a veřejní činitelé, kteří hlásali ideály mravnosti a činorodého vlastenectví. Mládež byla vychovávána v rodinách i ve školách v duchu křesťanské morálky a Masarykova humanismu. Také společenské organizace, jako Sokol, Orel, skauting, vedly své členy i dorost ke střídmosti, pracovitosti, slušnosti a solidaritě.

To všechno je dnešním lídrům společnosti, a jimi „vychovávané“ mládeži, k smíchu. Jejich „moderní“ člověk se takovými „slabostmi“ nesmí zatěžovat. Naopak. Musí být asertivní, průbojný, podnikavý a jít bez jakýchkoli morálních zábran a sociálních ohledů za nejrychlejším osobním úspěchem, vyjádřeným především majetkem. Dospělá produktivní individua, a zejména mládež, mají záměrně takto vychovávat „reformované“ školy, všechna masmedia i aktivity ve volném čase. Jejich mozky jsou nepřetržitě vymývány oslavováním konzumu, hédonistických požitků, glorifikací násilí, drog a sexu v bulvární televizi, literatuře, tisku, šoubyznysu, profesionálním sportu i počítačových hrách.

Výsledky jsou zřetelné. Počet sociálně vyloučených, narkomanů, podvodníků, násilníků a zločinců přibývá a „startovací“ stáří pachatelů trvale klesá. Případ krutých slovenských děvčátek, která by si v idylických dobách R-U a první republiky možná ještě hrála s panenkami, je jenom pověstnou špičkou ledovce zločinnosti v dnešní „demokratické“ společnosti - zaslíbené to „zemi pravdy a lásky“ Václava Havla.

11. ledna tohoto roku, jsem napsal pro blog.idnes text pod titulem - Hlasatelé falešné humanity, mravnosti, lidských práv a demokracie lžou. Vyslovoval jsem se tam pro zvýšení tvrdosti trestů za kriminální delikvenci, včetně znovuzavedení trestu smrti, a připojil argumenty proti očekávaným protestům falešných humanistů. Kdo nebude souhlasit s mým dnešním názorem, může si ještě přečíst i můj tehdejší blog.

Falešní humanisté a fanatičtí samozvaní „ochránci“ lidských práv, je dogmaticky a plně aplikují i na děti a nedospělou mládež. Z výchovného mírného tělesného trestání vlastních dětí a z použití důraznějších výchovných prostředků učiteli udělali trestné činy. Dosáhli toho, že již velmi malé děti odmítají poslušnost vlastním rodičům a že učitelé musí bezmocně trpět nejvyšší nekázeň, hrubosti a vlastní šikanu ze strany žáků a musí se obávat i fyzického napadení. Děti, dnes a denně, vidí v televizi, filmech a počítačových hrách bezbolestné vraždění (každý je hned mrtvý, bez bolestivých zranění a naříkání), „hrdinové“ pěstních soubojů snesou tucty tvrdých ran do obličeje bez zjevných zranění. Děti tak mají právo se domnívat, že zabíjení a rvačky jsou zábavná hra, která moc nebolí, a proto samy nemají zábrany, také někoho udeřit nebo i zabít. To proto, že samy, díky „ochraně jejich dětských práv“, nikdy nebyly fyzicky trestány, že nepoznaly fyzickou bolest. Připomínají tak hrdiny skvělého amerického filmu o mladistvých gansterech Bony a Clyde. Ti také vraždili ve velkém, bez zábran a přímo s rozkoší, a pak se šli pomilovat. Skvělý je závěr filmu, když je jejich gang zmasakrován policií a oni umírají ve vlastní  krvi a bolesti, kterou konečně pocítili na sobě. Doporučuji tento film promítat školákům, jako povinnou součást vyučovacích osnov.

Je zřejmé, že vlastní zkušenost s bolestí dětem chybí, a že se proto nedovedou vcítit do bolesti svých obětí. Já mám tři děti a řadu vnoučat, které miluji a považuji za hlavní smysl mého života. Všichni vedou spořádaný osobní i rodinný život, protože byli k němu vychováváni. Hlavně příkladem v rodině, pochvalou a odměňováním za poslušnost a píli, ale také přiměřeným trestáním za neposlušnost a špatnost. Děti nelze vychovávat jenom verbální logickou argumentací, protože k tomu nemají ještě dostatek zkušeností a rozvinutý rozum. Proto je třeba používat systému odměn a výchovných (láskyplných) trestů.

„Ochránci dětských práv“ se také nesprávně soustředili jen na tresty fyzické, ale velmi málo dbají na, často kruté, trestání psychické, které mívá pro dítě a formování osobnosti člověka mnohem zhoubnější trvalé následky.