Fenomén Babiš

Od roku 2002 se systematicky věnuji studiu teorie přímé demokracie a úsilí o její aplikaci v podmínkách ČR. Od té doby až do dneška, jsem vypracoval a publikoval řadu studií o jejích formách a možnostech jejího uplatnění v ústavě nové, přijaté lidovým referendem.  

V ústavě, která by měla nahradit „rychlokvašenou, zpatlanou“, s občany této republiky nekonzultovanou, Klausovu ústavu z roku 1993 (kterou jsem kritizoval již tehdy v LIDOVÝCH NOVINÁCH). V roce 2004 mne kontaktoval Dr. Jiří Polák, který po srpnu 1968 žije ve Švédsku v emigraci a celosvětově spolupracuje s mezinárodním hnutím za přímou demokracii Worldwide Direct Democracy Movement, jehož první celosvětové setkání organizoval již v roce 1998 v naší Příbrami.

Když Andrej Babiš v roce 2010 ohlásil své rozhodnutí podporovat občanská opoziční hnutí, požádal jsem ho o schůzku, ve které jsem přišel požádat o podporu našeho hnutí. Snažil jsem se ho přesvědčit, že žádoucích změny lze prosadit pouze založením nové strany a jejím vstupem do parlamentu, což jsem mu nabízel. Tehdy mi pan Babiš řekl, že chce pouze podporovat občanskou opozici a odkázal mne na spolupráci s jeho právě organizovaným týmem pro tyto záležitosti, která se s přestávkami odvíjela po celý rok.

Během této doby však pan Babiš změnil názor a v březnu 2012 za mnou vyslal svého manažera, nyní ministra životního prostředí Richarda Brabce, aby mne angažoval pro vznikající politické hnutí (fakticky stranu) ANO 2011. Protože jsem měl nedůvěru ke straně „vlastněné“ jedním silným vůdcem, nabídku jsem odmítl a pokračoval v přípravě založení strany s programem přímé demokracie. Tak, aby se mohla účastnit již řádných voleb do poslanecké sněmovny v roce 2014. Ale pád Nečasovy vlády a předčasné volby realizaci tohoto plánu znemožnily.  

Protože hnutí WDDM odmítá, i u nás fungující, systém nezměnitelného střídání několika korupčnických a prospěchářských stran (Misesových Interessenparteien), viděli jsme jedinou možnost radikální změny v podpoře nové „nezkažené“ strany, kterou  hnutí ANO 2011 slibovalo být. Proto jsem Andreje Babiše oslovil znovu s nabídkou spolupráce, kterou obratem přijal. Potom jsem osobně pro ANO 2011 agitoval sérií šesti článků na mém  http://trinkewitz.blog.idnes.cz, které měly značný ohlas. A účastnil se práce týmu pro formulování volebního a následného politického programu ANO 2011. Má doporučení však ne vždy zapadala do mainstreamu placených Babišových poradců. Varoval jsem před přílivem politických konjunkturalistů do ANO 2011, ale především před koalicí se Sobotkovou ČSSD. Doporučoval jsem pozici mocné parlamentní opozice, která bude sice tolerovat menšinovou vládu ČSSD, ale zároveň uplatňovat její silnou kritiku a nebude nucena se špinit nevyhnutelnou spoluprácí se zdiskreditovanými stranami.

Jak vše dopadlo, je známo. A. Babiš se nechal vtáhnout do zavedeného parlamentního marasmu a bude proto asi postupně ztrácet aureolu „rytíře bez bázně a hany“. Než vstoupilo ANO 2011 do vlády, sliboval rychlou nápravu rozpočtového hospodaření - omezením korupce, zavedením pořádku ve výběru daní a zlepšeným využíváním evropských fondů. Jak se však dalo očekávat, tyto efekty si budou vyžadovat delší čas a státní rozpočet ministra financí Babiše na rok 2015 je opět deficitní, na úrovni 100 mld. Kč.

Letos, r. 2014 vyšla knížka Luboš V. Koláček – 13. komnata Andreje Babiše. Lze o ní říci, že je celkem objektivní a úspěšně vyvrací účelové pomluvy jeho neúspěšných politických rivalů, vyprodukované jejich mediálními nohsledy a žoldáky. V závěru pak tlumočí názory Babišových stoupenců z „obecného“ lidu, které by hlavnímu hrdinovi měly získat sympatie ještě širšího publika a potenciálních voličů.

Ale právě zde vidím nebezpečné čertovo kopýtko Babišovy popularity. Připisují mu, snad právem, pozitivní morální zásady, empatii, pracovitost, výkonnost, manažerské dovednosti a podnikatelské schopnosti, poctivost, nezištnost, skromnost, charitativní aktivity atd. Ale hlavním argumentem většiny jeho obdivovatelů a stoupenců je,  že mu v tom všem naprosto důvěřují. A to je nebezpečné!

Ne nadarmo se říká, že moc korumpuje. Psychika člověka není neměnná a podléhá vlivům a tlakům prostředí. Je v historii mnoho příkladů, že události a lid vyzvedly silného jedince na vrchol moci a vzbudili u něho pocit neomylnosti a nenahraditelnosti. Až nabyl dojmu, že jeho odpůrci a kritici škodí „jeho“ vládě pro „jeho“ lid a že je záslužné je v zájmu lidu umlčovat, izolovat nebo i fyzicky likvidovat. Jen z novověku lze připomenout císaře Josefa II., Robespiera,  Hitlera nebo Lenina a Stalina.

Proti takovým excesům se již od antiky, přes mnohé překážky, prosazovala demokracie. Ta sice také není dokonalá, ale jak říkal Winston Churchill, je ze všech forem špatné vlády tou nejméně špatnou.

Proto by lid - občané neměli slepě věřit nikomu a aktivně se dožadovat své suverenity a rozhodujícího podílu na tvorbě zákonů a dohledu nad jejich dodržováním státní mocí.