Co TGM říkal o české demokracii svým nejbližším v Lánech

Je známo, že „mužové 28. října“ obsadili Prozatímní sněmovnu ČSR podle výsledků voleb do Rakousko-Uherského říšského sněmu z roku 1911. A v této sněmovně dali narychlo vyhlásit Ústavní listinu Československé republiky.

Tři měsíce před prvními řádnými volbami do Ústavodárného národního shromáždění!!! Tomu pak, tito bývalí reprezentanti českých Rakousko-Uherských stran, mu dali Ústavní listinu pouze ke schválení jako Ústavu Československé republiky.

Tato ústava, přes protesty Masaryka, dala všechnu moc sněmovně a stranám a odsoudila prezidenta republiky do postavení „uctívaného tatíčka“, zbaveného všech nejvýznamnějších pravomocí. 

Masaryk mnohokrát vyslovoval svojí nespokojenost s fungováním československé „demokracie“ a s úrovní a kvalitami českých a slovenských politiků, stran, ministrů vlád a poslanců. Nevážil si ani většiny českých a slovenských novin a novinářů (nevážil si třeba ani, dnes často vychvalovaných, Peroutky nebo Stránského a jejich listů). Proto vedle veřejných projevů a přímých polemik s uvedenými aktéry, často psal do tiskových periodik pod různými pseudonymy. O tom dnešní veřejnost mnoho neví. Ve známých Čapkových Hovorech s TGM, určených pro veřejnost, se taková jeho stanoviska příliš nepřipomínají, protože jejich text byl přísně „cenzurován“ jeho dcerou Dr. Alicí Masarykovou, aby obraz TGM jako moudrého a laskavého „tatíčka“ prezidenta nebyl zpochybňován.  

Těm, kteří se chtějí dozvědět více o nepublikovaných názorech TGM, chci doporučit knihu – deník mnohaleté archivářky jeho osobních dokumentů, Anny Horákové-Gašparíkové – Z lánského deníku 1929–1937 (vydal Radioservis, a.s. v r. 1997), která po celou tu dobu byla téměř součástí jeho rodiny a přítelkyní prezidentovy dcery Alice. V deníku zaznamenává prezidentovy názory z debat v kruhu rodiny a přátel, kdy si prezident mohl dovolit vyslovovat názory, nepublikovatelné oficiálně a v tisku.

O autorce  Anně Horákové-Gašparíkové

Roku 1895 si otevřel Jozef Gašparík v Turčianském Sv. Martině, v kulturním a společenském centru slovenské inteligence. Tam se narodila 28. října 1896 Anna, nejstarší z jeho čtyř dcer.

Pa­mátnou Martinskou deklaraci a vznik Československé republiky při­jali u Gašparíků s nesmírnou radostí. Dcera Anna po maturitě na učitel­ském ústavu v Turčianských Teplicích absolvovala na Karlově univerzitě v Praze filologii a his­torii.

Na konci března 1929 nastoupila Dr. Horáková-Gašparíková do služby u Masaryků. Měla především pečovat o prezidentův soukromý archiv, ale od počátku viděla své povinnosti a možnosti jako mnohem rozsáhlejší a náročnější.

Svými žurnalistickými pokusy zaujala prezidenta. Jeho tajemník se v zápiscích zmiňuje o Masarykových no­tickách v Prager Zeitung, které dával koncipovat dr. Gašparíkové. Kromě Laurina, šéfredaktora tohoto pražského listu, také Ferdinand Peroutka ji požádal o stálé zpravodajství pro svůj časopis Přítomnost.

Anna Gašparíková si upřímně vážila prezidenta Masaryka a celé jeho rodiny, s níž se měla možnost důvěrně seznámit. Vážila si i své služby v Lánech, k níž přistupovala nejen odpovědně a dobře vybavena odborným vzděláním, ale také s pokorou a čistým srdcem.

„Kam jsem se to já, Slovenečka malá, dostala?u - zapsala si jednou v upřímném úžasu. Ale svým povinnostem skvěle dostála, a dokázala za sebou zanechat i úctyhodné odborné dílo. Patří k němu i její dení­kové záznamy, z nichž mohou čerpat poučení a potěchu další generace.

Uvedu jeden výňatek z textu její knihy (str. 116), kde cituje Masarykův názor na tehdejší českou politiku

.................................................................................................................................. Lány 25. ledna 1933

„Ten nedostatek skutečné inteligence v řadách buržoazie, která by dovedla kritizovat a usměrňovat politický vývoj, je na škodu všem stranám a v první řadě státu. Co jsem se o tom napřemýšlel, jak to na­pravit. Třeba v té národní demokracii: Rašín byl čistokrevný buržuj, ale člověk rozumný, odpovědný, a věděl, co je pořádek.

Pro socialisty je neštěstím, že je nikdo věcně nekritizuje. To nic není, že si vzájemně nadávají; kritika, analýza to není. Kdo je z nich radikální, jde mezi komunisty a tam se anarchizuje.

Také politický tisk je úzký. Není vůdců. A hlavně není schopných národohospodářských teoretiků v žádné partaji.

Tož to jsou takové choroby republikánů, ne republiky. To není ještě demokracie, ale diletantství. Říkal jsem vám, jaká hrůza mne pojala, když jsem viděl seznam prvních ministrů - a dosud máme přibližně ty samé lidi v čele. Ale co dělat, když jiných ještě není. Musí se to tahat a hledět co možná zabránit ještě většímu zlu a chybám."

__________________________________________________________

T.G. Masaryk byl přes všechnu svou kritičnost a skepsi optimistou. Věřil, že nešvary jsou ien projevy nezralosti mladého státu a jeho občanů. Poukazoval na to, že západní demokracie – Francie, Britanie, USA mají za sebou staletý demokratický vývoj. Že u nás je třeba trpělivosti nejméně na padesát let, než se demokratické uspořádání a chování celé společnosti zažije a začne fungovat.

Bohužel těch padesáti potřebných let se republice nedostalo. Nejprve Evropu a I. ČSR rozvrátila 2. Světová válka. A potom rozvrat pokračoval globální studenou válkou mezi kapitalistickým imperialismem USA a bolševickým imperialismem SSSR, s ČSR jako jeho vazalem. Tyto katastrofy nejenže zabrzdily výchovu české společnosti k demokracii, ale naopak ji vrátily nazpátek a totálně rozvrátily morálku české společnosti, ve které dnes není nic svaté.

Dnes platí: „Nestyď se, urvi, co nejvíc můžeš, užívej si všeho bez zábran plnými doušky a jdi proto třeba i přes mrtvoly - po nás potopa“!          (Masarykovo heslo: „Nebát se a nekrást“ dnes neplatí).

Čteme-li Masarykova slova z 25. ledna 1933 musíme konstatovat, že dnešní politická a společenská situace se od tehdejší nijak neliší a že jsme uplynulých 90 let zcela promarnili.

Občané, chcete tak pokračovat, nebo konečně vzít vývoj v České republice do svých rukou?