Bída ekonomie 2014

Definice ekonomie jako vědního oboru Pozitivní ekonomie je směr ekonomické teorie. Přijímá ekonomickou realitu, jaká je. Jejím cílem je realitu popisovat a hledat v ní zákonitosti fungování.

Definice ekonomie jako vědního oboru

Ekonomie se má zabývat tím, co je a nemá stavět „vzdušné zámky", např. v makroekonomii - ať je jakákoli míra nezaměstnanosti, inflace, atd., pozitivní ekonomie vystupuje jen popisně, bez ambicí stav ovlivňovat, usměrňovat, natož cílovat. Naopak, stačí zjištěné skutečnosti jen zveřejňovat, zavést tak trhům zpětnou vazbu, a nechat je, ať samy zareagují a najdou si nové ekvilibrium. Pozitivní ekonomie popisuje fakta a ekonomické vztahy mezi subjekty: Pouze hledá odpověď na otázky, jaký ekonomický život je, ne jaký by měl být. Je to ekonomický přístup, který pracuje se skutečnými údaji a stavy, popisuje ekonomickou realitu a zkoumá její změny.

Ekonomie, ve smyslu definice filosofa Karla Poppera není exaktní vědou, ale vědou společenskou, která nalezené „zákonitosti“ ekonomického fungování lidské společnosti popisuje a uspořádává, ale není je schopna vědecky dokázat, ani na jejich základě předvídat nebo usměrňovat ekonomický (a i ostatní) vývoj společnosti. Předpovědi vývoje a z nich plynoucí doporučení jeho usměrňování vládnoucím elitám je možno přirovnat k horoskopům, také „vědců“ - astrologů. 

Názor našeho, na slovo vzatého teoretického ekonoma a národohospodáře je prezentován v úvodu k jeho (a kolektivu autorů) knize Dějiny ekonomického myšlení – Robert Holman a kol., který zde tlumočím:

Napsali jsme knihu, která kombinuje his­torický přístup s teoretickým. Naším cílem totiž bylo překlenout (stále přetrvávající) propast mezi dějinami myšlení a ekonomickou teorií. Chtěli jsme ukázat, že nestačí stu­dovat soudobou ekonomii bez znalosti její historické geneze. A také že nelze ignorovat ty myšlenkové směry, které nejsou součástí soudobého „hlavního proudu". Chtěli jsme ale ukázat i to, že nelze pochopit historii ekonomického myšlení bez dostatečné znalosti ekonomické teorie.

Kombinace historického a teoretického přístupu má své výhody - je to především univerzální charakter knihy, kterou jistě ocení širší ekonomická obec a zejména studenti ekonomie. V tomto pojetí by ale bylo dodržení striktně historicko-chronologického výkladu problematické. Kniha je proto strukturována podle ekonomických směrů a škol. Každá kapitola je věnována určitému směru nebo škole, takže postihuje danou tradici ekonomického myšlení, a to od jejích zakladatelů až po její případné soudobé stoupence a pokračovatele. Čtenář tedy může v rámci jednotlivých kapitol sledovat, jak se vyvíjely jednotlivé tradice ekonomického myšlení, jaké jsou jejich přínosy i jejich nedostatky. Může je porovnávat a na těchto komparacích tříbit své vlastní ekonomické myšlení. Tento přístup nám také umožnil, abychom věnovali poměrně velký prostor soudobým školám a ekonomům, reprezentujícím nejnovější trendy ve vývoji ekono­mického myšlení.

Kniha je názorově vyvážená. Mezi její spoluautory patří jak přesvědčení liberálové, tak i stoupenci keynesiánství a institucionalismu. Různým školám a tradicím ekono­mického myšlení je věnována odpovídající pozornost i rozsah kapitol.

Kniha obsahuje kapitoly věnované scholastikům, merkantilismu, fyziokratismu, kla­sické politické ekonomii, francouzskému socialismu, německé historické škole, marxis­tické ekonomii, lausannské škole, cambridgeské škole, rakouské škole, institucionalismu, německému ordoliberalismu, keynesiánství, chicagské škole, monetarismu, škole veřejné volby a některým dalším směrům. Nechybí ani kapitola o českém ekonomickém my­šlení.

Každá kapitola je strukturovaná podle významných osobností reprezentujících danou tradici myšlení. Nemohli jsme se zmínit o všech autorech, kteří by si jistě pozornost zasloužili. Zaměřili jsme se jen na nejvýznamnější autory, abychom mohli vysvětlit a zhodnotit jejich přínos v dostatečné hloubce a abychom na jejich díle mohli ukázat, jak se ekonomické myšlení vyvíjelo.

V Praze, září 2001

_____________________________________________________________

 K napsání tohoto blogu mne přiměly „výkony“ naších mediálních ekonomických zpravodajů a publicistů, zvláště pak výkony Zemanových tzv. „televizních hošíků“, dnes již spíše „televizních děvčátek“, jejichž kompetence spočívají v poučkách „našprtaných“ na VŠE a  podobných společenskovědních univerzitách a jejichž soudy, zachovávající mainstreamovou  linii, jsou motivovány snahou plnit direktivy jejich zaměstnavatelů a politickou mocí dosazených ředitelů a udržet si zaměstnání. Touto praxí je zajištěna autorská a redakční autocenzura, účinnější a tužší, než „tiskový dohled“ komunistického režimu.

Zmíněná „děvčátka“ v každodenním burzovním zpravodajství, s vážnou tváří a s pocitem důležitostí své práce, oznamují „mikroskopické“ změny kurzů cenných papírů, které jsou, nevím pro koho, důležité. Nebo s nadšeným důrazem oznamují konec ekonomické recese a nástup konjunktury, dokládané nejistými a opět mikroskopickými čtvrtletními přírůstky tvorby HDP. Těmto novinářkám/ům chybí nejen zkušeností z historie a praxe, ale jakékoli vlastní uvažování, zdravá kritičnost a skepse a odvaha je veřejně prezentovat. A abych nekřivdil jenom jim, stejně se chovají i ekonomičtí zpravodajové všech ostatních medií. 

Dalším impulsem mi bylo vystoupení Josefa Středuly, předsedy nejsilnějšího odborového svazu KOVO a  zároveň předsedy celé ČMKOS, který v televizním vystoupení rovněž vítal údajný konec recese a úspěch Sobotkovy a Babišov vlády, která dosáhla "úspěchu“ v rozpočtu na rok 2015 s „deficitem pouhých“ 100 mld. Kč. Chápu jeho optimismus, který vyplývá z úspěšných jednání jeho kováků a některých dalších průmyslových odvětví, ale nemohu mu odpustit, že nějak „pozapomněl“ na mzdové problémy „soudruhů“ zaměstnanců v nevýrobních sektorech, v obchodních řetězcích, malých podnicích a živnostech, kde odbory nejsou, protože odborová činnost je zakazována pod hrozbou propuštění pro nepotřebnost.

Existující odborové svazy a z nich nejsilnější ČMKOS, by si měly vzpomenout na osvědčenou solidaritu všech zaměstnanců a zasazovat se i o práva těch neorganizovaných. Měly by prostřednictvím jednání v tripartitě prosadit právo neorganizovaných zaměstnanců,  dovolávat se svých práv prostřednictvím odborových orgánů, které fungují v místě sídla jejich zaměstnavatele.