Bankéři Hitlerovy Nové Evropy profitovali na holokaustu

  Letos si západní svět připomíná, při sedmdesátém výročí osvobození Osvětimi, hrůzy holokaustu. Ten je třeba připomínat a varovat lidstvo před podobnými hrozbami dneška.

Ale přitom se tím nějak překrývají hrůzy celé 2. světové války, která jen v Evropě, zejména východní, umučila a vyvraždila lidí mnohonásobně více. A vůbec se nepřipomíná, že na holokaustu profitovaly banky, obchodníci a různé „dobročinné“ mezinárodní organizace a hrabivci všech zúčastněných zemí a národů.

Bylo by poctivé, připomenout i tuto stránku a varovat. To učinil ve své knize Hitlerovi tajní bankéři ( ALPRESS, Frýdek-Místek 1997) Adam LeBor, autor narozený v Londýně, žijící a píšící v Budapešti, který píše pro řadu světových listů. Podrobně popisuje aktivity bank a obchodníků neutrálních států, zejména Švýcarska a Švédska a také Hitlerových spojenců - Hortyho Maďarska a Antonescova Rumunska.

 Zde si z ní dovolím citovat několik pasáží:

 Po celou dobu války jsme (Mezinárodní investiční banka) spolupracovali s Říšskou bankou a nepře­rušili jsme s ní své kontakty. Až do konce války jsme přijímali od Říšské banky dodávky zlata.                                               Piet Clement, historik Mezinárodní investič­ní banky

Zlato nemá rasu. To by mohlo být i mottem Mezi­národní investiční banky, po Národní bance Švý­carska druhého hlavního prostředníka Třetí říše pro potřeby odvodů uloupeného zlata. Mimo zasvěcené obchodní kruhy není tato banka založená v Basileji a stále působící na trhu příliš známa. Tato světová fi­nanční instituce však patří k aktérům jedné z nejbizarnějších epizod druhé světové války a je dokladem toho, jak ve Švýcarsku za války fungovaly mezi Spo­jenci a Osou finanční kanály. Kromě přijímání zlata uloupeného nacisty - z něhož byla po vítězství Spojenců nucena vrátit čtyři miliony amerických do­larů - převáděla Mezinárodní investiční banka část svých zisků z nacistického plundrování Evropy na konta svých zakladatelů. Mezi ně patřily centrální banky spojeneckých mocností, jako například Bank of England, která bez okolků přijímala výtěžky z na­cistického loupení.

Mezinárodní investiční banka každoročně - jak před válkou, tak i během ní - vyplácela několika milionovou dividendu ve švýcarských francích (částka se měnila), která se dělila mezi vlastníky společnosti. Část roční dividendy Mezinárodní investiční banky byla tvořena úhradou úroků, které Německo hradilo bance za její investice na německém území. Německo tyto platby úroků částečně financovalo z válečné ko­řisti, kterou představovaly ukradené zlaté rezervy Ho­landska a Belgie. Část příjmu Mezinárodní investiční banky, z něhož vyplácela svoji roční dividendu a který byl zčásti tvořen zlatem uloupeným nacisty.

_____________________________________________

Wallenberg, který působil za války v Maďarsku, byl potomkem jedné z nejvýznamnějších švédských rodin. Bratranci jeho otce, Jacob a Marcus, ovládali banku Enskilda a jejich válečné aktivity podrobně monitorovali agenti operace Úto­čiště ve Washingtonu. Jacob a Marcus měli na válečné možnosti mnohem pragmatičtější názory než Raoul a podnikli řadu lukrativních transakcí jak se Spojen­ci, tak s Osou. V roce 1942 Boris Rybkin, rezident NKVD (pozdější KGB) ve Stockholmu, zařídil pro Sovětský svaz jejich prostřednictvím dodávku švédské vysoce tažné oceli pro letecký průmysl.

„Smlouva byla hrubým porušením švédské neutra­lity, avšak banka Enskilda kontrolovaná rodinou Wallenbergových z výměny oceli za ruskou platinu značně profitovala," píše Pavel Sudaplatov, bývalý důstojník NKVD, ve své knize Zvláštní poslání. (Po­slání Sudaplatova bylo skutečně zvláštní: měl zorga­nizovat zavraždění Trockého v Mexiku a řídit sovět­ské špiony v kruzích zabývajících se atomovým výzkumem v USA).

Stejně jako Švýcarsko i Švédsko výhodně obcho­dovalo s íretí říší a přijímalo německé zlato výměnou za miliony tun železné rudy, která byla v Německu použita k výrobě oceli na tankové pancíře a konstruk­ci děl. Až v březnu roku 1944 zastavilo Švédsko přijí­mání německého zlata jako platebního instrumentu za železo. Přes švédské území dokonce táhly němec­ké jednotky při invazi do Norska.

__________________________________________________

„Peníze z holocaustu jsou skutečně ožehavý pro­blém. Objevili jsme důkazy, že existuje značné množ­ství židovských účtů, ale čí to vlastně jsou účty? Budu k tomu velice konkrétní. V Rumunsku byli Židé - těž­ko již dnes vyčíslit jejich množství - spíše příslušníky vrstvy bankéřů a směnárníků, kteří se aktivně zapojili do transakcí na černém trhu. Němci, zvláště pak pří­slušníci abwehru, využili této situace k verbování Ži­dů, kteří byli do pašování a obchodů na černém trhu zapleteni. V židovské komunitě existovala celá skupi­na, která sice nebyla početná, nicméně její ekonomic­ký vliv byl značný, a tato vrstva působila jak v Rumunsku, tak i v Maďarsku, Bulharsku, Francii, Belgii, Tangeru, zkrátka všude."

Židé profitující z holocaustu? Jakkoliv nepatrný byl jejich počet, jejich zločin je takový, že pro něj snad ani neexistuje jméno. „Tento problém nebyl ni­kdy skutečně pojmenován. Upozorňoval jsem lidi D'Amata, že pro některé z těchto účtů bude těžké no/* lézt legální opodstatnění, neboť jsou na nich uloženy špinavé peníze. Špinavé židovské peníze," říká Masurovsky. „Nacisté byli úplatní. Hledali dobré obchody za dobrou cenu, a pokud pro ně byl někdo užitečný, nic dalšího je nezajímalo. Spolupracovali velice aktiv­ně. Nedá se prostě říci, že šlo o hrstku odpadlíků. Sa­mozřejmě že o hrstku odpadlíků šlo, ale protože o tom nikdo nemluví, ještě více se to dramatizuje. Je to bolestné přiznání, nicméně i tací existovali."

Existovali i američtí vojáci a důstojní­ci, kteří kradli obsah transportu maďarského zlata, které zůstalo v Rakousku na konci války; byla to ko­řist za miliony dolarů naloupená na mrtvých Židech. Nejen nacisté, ale dokonce i někteří spojenečtí vojáci byli připraveni z holocaustu profitovat, ačkoliv se to dělo jistě v mnohem menší míře.

Vlak maďarského zlata čítající šestačtyřicet vago­nů, který opustil Budapešť na konci války, naložený kromě zlata i penězi a cennými předměty ukradenými mrtvým Židům, byl pravděpodobně nejrozsáhlejším jednotlivým pokusem přesunout majetek ukradený nacisty a jejich spojenci obětem holocaustu. Množ­ství zlata z tohoto vlaku však bylo postoupeno židovským organizacím, jako například Židovské agentuře v Jeruzalémě, namísto jeho navrácení maďarské ži­dovské komunitě, jak uvádějí zprávy z Ústředního ži­dovského archivu (CZA) z Jeruzaléma. Holocaust přežilo asi 200 000 maďarských Židů a ti měli mno­hem závažnější morální nárok na obsah vlaku nežli sionistické organizace založené mnohem později, než k holocaustu došlo. Židovská agentura rovněž obdr­žela podíl z Becherova pokladu, z prostředků place­ných maďarskými Židy opouštějícími Budapešť v roce 1944 Kasztnerovým vlakem do Švýcarska. Maďarský zlatý vlak byl objeven na konci května 1945 spojeneckými jednotkami nedaleko Salzburgu. Náklad zde byl představován ukradenými osobními zlatými šperky a cennostmi spíše, než uloupeným zlatem z národního pokladu.

Konec citátu

 Dále nechci v citátech pokračovat, protože na tyto skutečností, vypátrané a publikované renomovaný reportérem a spisovatelem židovského původu, o kterých se mlčí, jsem považoval za potřebné upozornit naší veřejnost.