Nemám životní vzor a cítím se tak nějak pozadu. Závidím těm, co na požádání vybalí jméno nějakého velikána či velikánky a k tomu hluboké až filosofické zdůvodnění, proč si právě tuto osobu vetkl do erbu svého života. Já nějak nemám koho vetknout.
Dětské vzory jsou pryč a v získání těch dospělých mi jaksi brání přebytek informací. Na každého vím něco, co mi nevyhovuje. Každá modla nebo modlička dřív nebo později spadne ze svého piedestalu.
Minulý víkend jsem ale na jeden idol narazila. Jely jsme s dcerami a jejich dívčím skautským oddílem na výlet. V Praze s námi nastupovala do vlaku zhruba osmdesátiletá paní ve střevíčkách a baretu, s kabelkou a velkou krásnou kyticí. Ve Všetatech s námi přestoupila a až v Liběchově na nádraží jsme ji ztratily. No jo, už jí to tak neběhá, říkala jsem si. A taky jsem měla dost práce se sundaváním mladší dcery z hromady štěrku vedle odstavné koleje. Jenže když jsme se skautkami vylezly velmi strmým svahem k jeskyni Klácelce, paní už tam seděla. S kabelkou na klíně. Mě tam budou v jejím věku maximálně spouštět z vrtulníku, myslela jsem si a lapala po dechu.
Po svačince jsme relativně svižně seběhly do údolí a vyšplhaly na vedlejší kopec s pískovcovým útvarem Ďáblovy hlavy. Potřebu vyplivnout plíce do jehličí jsem maskovala domnělým hledáním pozdních borůvek a až po chvilce jsem měla energii se rozhlížet. Babička-turistka nikde. Cha, setřásly jsme ji! Připadala jsem si najednou křepce a zároveň trapně. Proč se tak raduju?
No nic, všechno by bylo v pořádku, kdybychom na dámu ve střevíčkách nenarazily hned za pět minut cestou z kopce dolů a kdyby pak nebyla už před námi na nádraží v Liběchově. Ta ženská snad měla po cestě rozmístěných pár portálů na přesun časem a prostorem. Spadla mi brada. To je ona! To je můj životní vzor! Takhle bych chtěla ,dopadnout‘, jak se říká. Ale abych ten obdiv zas tak nepřepínala – všimla jsem si něčeho, co vysvětlilo její rychlý postup krajinou. Už od Ďáblových hlav neměla tu velkou kytici. To se jí to pak běželo, bez zátěže!
