Co bych opravdu a vážně chtěla od Ježíška

Tak se usaď, batole, a piš si. Začneme reklamací. Už od patnácti let mám u tebe objednanou schopnost hubnout po čokoládě. Nechápu, kde se to zdrželo a proč jsi mi místo toho naposílalo tolik praktických a teplých bavlněných košilek. V těch se nehubne, ty naopak přidávaj kila a kdyby mi měly ledviny umrznout, v tomhle mě nikdy nikdo neuvidí ani teď, v sedmatřiceti!

Pak bych potřebovala asi tak kilo ranní trpělivosti. Dobře víš, že mi vystačí jen ke třetímu zopakování věty: Řekla jsem vyčistit zuby a na snídani! Před sousedy vážně nevypadá dobře, když hulákám na děti výchovné věty ještě i na schodišti. Občas mi sice udělá radost hlas sousedky za zdí, která za deset minut osm taky mele z posledního, ale spíš bych potřebovala vnitřní klid jogína, aby mi mé ubohé neurony ještě nějaký pátek vydržely.

Za třetí bych prosila externí paměť. Ne do počítače, ale do mojí hlavy. Každý den na několik věcí zapomenu, přestože mám diář popsaný jako předseda OSN a v mobilu asi deset poznámek. Vždycky něco vypadne, třeba informace o tom, že mají mít holky do školy vajíčko, metr látky, hrst pšenice nebo nějakou jinou nehoráznost na pracovní vyučování.

Kde jsme to skončili... jo! Nesmím zapomenout na věrohodný neupřímný úsměv. Nesměj se, to se strašně hodí. Nemáš představu, jak těžko se žije s obličejem, který ho neovládá. Když jsem šla nedávno počtvrté do banky zjistit, proč mi souhlas s inkasem zase neodsouhlasil platbu stravného do školní jídelny, schovala se nebohá úřednice radši za stůl jako husita za vozovou hradbu. Kdybych se uměla věrohodně neupřímně usmívat, třeba už by to teď fungovalo a školní jídelna by mě přestala bombardovat stížnostmi za nezaplacené obědy.

A abych nebyla hamoun, mám tu poslední přání. I-pod, který pozná moji náladu a servíruje písničky, které se k ní hodí. Není to sice nijak zásadní problém, ale už mě nebaví deset minut překlikávat Tři sestry, abych se konečně dostala ke sladkobolné Alanis, případně naopak. Někdy rezignuju a nostalgicky koukám z okna tramvaje do deště za doprovodu Fanánkových zemitých textů a doufám, že to neslyší okolostojící.

To by tak bylo letos všechno, ale moc nedoufám. Tuším, že z toho zase bude pár knih a hrneček, ale tu košilku si fakt nech od cesty.