Tak se ukaž

Nemůžu kázat dětem o udržování pořádku, když je u toho moje maminka.

Vždycky mi za zády spiklenecky pomrkává a porýpává: „Ale, ale, kdopak to mluví? Kdybyste viděly pokoj vaší mámy, když byla malá. Tam nebyla kolikrát vidět podlaha a postel jste našli jenom po paměti.“ Holky samozřejmě tyhle historky milují a tahají z babičky podrobnosti, jak moc plesnivá byla tři týdny stará svačina hozená pod stolem a kolikrát za měsíc jsem byla schopná ztratit ve svém pokoji klíče od bytu.

To mi řekněte, jak si má člověk vybudovat autoritu s takovou záškodnicí v zádech? Odpověď je jasná - nijak. Autorita nepramení z dojmu, že rodič je bezchybná bytost, ale spíš z výsledků pozorování, jak se se svými chybami vyrovnává. Malý vyzvědač nikdy nespí a body nezískáte za to, že všechno zvládnete a máte vždycky pravdu, ale docela nečekaně za slova: nevím, neumím a promiň.