Tak už se nám zase bude zpřísňovat a neočkování zase budou označování za hlavní viníky toho, že se musíme třást strachy před Covidem, ačkoliv jsme za ním udělali definitivní Tečku...
Zase se mi zjevila!
Smrt!
Ovšem, byla milá a sympatická, nešel z ní žádný strach, ba právě naopak.
Zřejmě to bylo proto, že neměla na své tváři respirátor.
„Víš, co je zvláštní? Nanejvýš zajímavé? Že se mne nejvíce lidé bojí, když mám na své tváři respirátor. Všimla jsem si toho. Že lidi neděsí ani tak ta moje, pravda už trochu obstarožní kosa, ale respirátor.
Když mám respirátor, tak se mne bojí, nu jako, vlastní smrti. Ale když respirátor nemám, mají mě lidé, samozřejmě v rámci možností, docela rádi, nebo se mne aspoň tak neděsí,“ podělila se Smrt o svůj postřeh.
Přikývl jsem: „Taky jsem si toho všiml. Je to tak.“
„Ale možná to není tím respirátorem, že se mne lidé tak neděsí. Možná je to tím, že jsem naočkovaná,“ pronesla Smrt.
„Ty seš naočkovaná. To jako fakt?“ podivil jsem se.
„Jo, jsem naočkovaná. Musela jsem se naočkovat, aby mne pustili vůbec do nemocnice,“ přikývla Smrt.
„Jo, jakousi logiku to má. Hlavně jde samozřejmě o tebe. Aby ses sama nenakazila, když seš na těch covidových odděleních pečená vařená,“ přikývl jsem.
„Jo, jde hlavně o mě. Za týden jdu na třetí, posilovací dávku,“ přikývla Smrt a dodala, „chtěla jsem se ti ještě ukázat bez respirátoru. Od pondělka ho už budu muset zase nosit, vypadám v něm opravdu odporně. Zpřísnilo se.“
„Jo, zpřísnilo se. Ale zase ti ubude práce, když se zpřísnilo, ne?“ namítl jsem a dodal, „vždy, když se zpřísní, tak to má, musí mít, nějaký efekt, protože proč by se jinak zpřísňovalo, že?“
„Bylo by to pěkné, ale moc tomu nevěřím, většinou je to tak, že když se zpřísní, tak počet nakažených roste a nejvíc jich roste při lockdownu. Zase se nezastavím, zase budu v jednom kole. Vždycky, když se zpřísní, tak mám víc práce, i když teoreticky by to mělo být naopak,“ povzdychla si Smrt a smutně dodala, „a to jsem si na jaře myslela, že už po všem.
Vzpomínáš?“
„Jak by ne! Kvetly šeříky a my mohli konečně svobodně vydechnout. Rozvolňovalo se a my byli tou nově nabytou svobodou omámení jako včely.
,Tečka! Bude to tečka za tou naší pandemií! Uděláme ji! Dokážeme to!‘ ujišťovali jsme se.
Zdá se to tak dávno!
Očkovalo se jako o život, lidé předbíhali ve frontách, jako bychom vstali z mrtvých, tak nám připadalo všechno nové a nepoznané.
No, a teď máme podzim a jsme tam, kde jsme byli.
Kam se poděly všechny ty milióny naočkovaných?
Čísla nakažených, všechny ty rozhodující ukazatele, nám rostou před očima a my tomu jen bezmocně přihlížíme.
Před čtrnácti dny bylo dvě stě nakažených, dnes je jich přes čtyři tisíce!
Je pořád teplo, Slunce svítí, ale počty nám rostou, lidé se už dávno vrátili z dovolených, ale ta čísla nejdou zastavit.
K dnešnímu dni se nachází v nemocnici k devíti stovkám nemocných!!!
Ano, z deseti miliónů obyvatel naší země je jich devět set v nemocnici a my se už zase třeseme strachy jako trepky!
Kam se poděla Tečka?
Co se s ní stalo?
Řekne mi to někdo?
Vždyť jsme na psychicky tom hůř než loni!
To bývalo i patnáct tisíc nakažených denně a přece jsme nějak žili!
A dnes?
Dnes máme čtyři tisíce nakaženýcha už odsuzujeme všechny nenaočkované k smrt!
Odsuzujeme je na smrt a jen ti tím přiděláváme práci, jako bys celou minulou zimu neměla co dělat!“
Bylo mi před Smrtí opravdu stydno za tu naši zbabělost, za to, jak nás musí pořád kosit, za to, že se kvůli nám musela nechat naočkovat, aby ji vůbec pustili na covidové oddělení.
„Jo, to jsem si na jaře taky říkala. Už nikdy víc! Byla jsem pěkně vyfluslá. Ani za druhé světové jsem se tak nenadřela jako minulou zimu. Vítala jsem Tečku všemi deseti, vkládala do ní všechny svoje naděje. A teď je Tečka fuč! Už je to tady zase! Bezesné noci! Místo abych seděla v kavárně, musím imrvére hnít na ARO, padat na hubu!
Devět stovek z desíti miliónů je v nemocnici a já se kvůli tomu na chvíli nezastavím.
A do toho ještě ten Zeman!
Řeknu ti, že ani když se zanikal Řím a barbaři se valili do Evropy, že ani když ukřižovali Krista a on pak nade mnou zvítězil, že ani za těch největších morových ran jsem neměla takovou depku a takový strach jako teď z toho, že to dostane i mne samotnou, že i já, Smrt, budu jednou z obětí toho šíleného Covidu!“ lkala smrt.
„Za týden jdeš na třetí dávku. Nemáš se čeho bát. Jsi přece očkovaná, nikdo tě neodsoudí k smrti,“ těšil jsem Smrt, dodávaje, „a jednou, jednou snad už příští rok na jaře, třeba skutečně společně uděláme za tou pandemií definitivní Tečku.“
„Myslíš? To bylo fajn. Už si potřebuji trochu odpočinout, vždyť jsem stará, jako lidstvo samo, zasloužím si to,“ zasnila se smrt a usmála se tak sladce, že mi srdce div nezastavilo při pomyšlení, že už pozítří bude ten její omamný úsměv skryt pod respirátorem, protože se zase zpřísňuje, počty nakažených totiž nezadržitelně rostou...
