Žádný boj není předem prohraný. Ani ten o zákaz islámu. Když se vzmužíme, když se osmělíme, když napneme svaly k prasknutí, to by bylo, aby nebylo
Kristus, Synek boží, chodil už třetí nebo sedmý den jako tělo bez duše.
V jídle se jen tak nimral, na mateřské něžnosti reagoval velmi netečně, reagoval-li na ně vůbec.
Panně Marii, mamince boží, nebeské královně, etc., to bylo samozřejmě divné.
„Ještě aby si mi kluk zamiloval do nějaké prostitutky!“ hrklo v ní jako ve starém růženci a proto při nejbližší vhodné příležitosti, když právě Ježíše koupala, na něj uhodila: „Co je s tebou?
Chodíš jak tělo bez duše.
Tobě něco je!“
„Nic mi není, maminko,“ odpověděl synek boží.
„Ale je!
Copak bych to byla za maminku, kdybych nepoznala, že mému chlapečkovi nic není?
Můžeš oklamat třeba i samotného papeže, ale mě neoklameš!
Trápí tě něco?
Co jsi vstal z mrtvých, ještě jsi nebyl takový.
Řekni mi, co tě trápí?
Snad bys nechtěl svoji maminečku utrápit,“ apelovala maminka boží na své děťátko, drhnouc mu záda, aby se jí svěřilo.
„Že jsi to ty, maminko, tak ti to přece jen řeknu.
Máš pravdu, komu jinému bych se měl svěřit,“ řekl synek boží a opravdu se mamince svěřil, „trápí mne, že v Česku chtějí zakázat islám.“
„To tě trápí? Že chtějí zakázat v Česku islám? Uff, a já myslila, že se mi můj chlapeček zamiloval do nějaké prostitutky,“ radostně zvolala maminka boží, div od samé radosti neupustila žínku, kterou drhla své dítě.
„To není legrace,“ řekl však vážně synek boží a pokračoval, „maminečko moje zlatá, ty víš, že jsem netrpěl a nezemřel na kříži pro nic za nic.
Trpěl jsem a zemřel jsem na kříži i proto, nebo snad i hlavně proto, aby mohli být křesťané pronásledováni za to, že věří v mé zmrtvýchvstání.
Kdo není pronásledován pro svou víru ve mne, ten není skutečný křesťan, to se ví, protože nenese můj kříž a netrpí. Slíbil jsem těm, co ve mně uvěřili, že budou za to pronásledovaní, že budou kvůli tomu trpět.
No jo, ale jak já teď budu vypadat, když zakážou v Česku islám?
Budu vypadat jako lhář, protože kvůli víře už budou pronásledovat nejen křesťany, ale i muslimy.
Takový nějaký arcibiskup si klidně může říct: ,No jo, ale jak já k tomu přijdu?
Napřed se kvůli Ježíšovi nechám zavřít komunisty, abych byl pro svou víru pronásledovaný, jak je řečeno v Písmu svatém, a dostal se do nebe plného světic. Ale teď jsou pro svou víru pronásledováni a trestáni i muslimové, a to jen proto, kvůli takové blbosti, že usekávají ruce!
Kdo mne teď bude pronásledovat pro moji víru, jak budu moci svoji víru osvědčit, jak budu moci podstupovat ta největší muka pro Pána našeho, když ne já, ale muslimové budu těmi pronásledovanými, když se budou zavírat mešity, ne kostely!
Zlatí komunisti!
Já je asi nakonec budu muset volit, abych zase mohl trpět pro Pána našeho!
Nebo se budu muset přestěhovat na stará kolena do Saúdské Arábie, aby se vyplnilo Písmo svaté, a oni mě tam nabodli na kůl, protože mučedník nepotřebuje ke svatořečení žádný zázrak, ergo víra v Pána Našeho má větší cenu než vlastní život!
Čert mi to byl dlužen!’
A když si to arcibiskup řekne, co já na to můžu říct?
Jak budu moci mluvit o svém převelikém utrpení, když moje tělo, církev svatá, už nebude bičováno, když každý přiblblý nazdárek, nepřítel církve bude moci říct: ,No jo, ale muslimové jsou v Česku pronásledovaní pro svou víru na rozdíl křesťanů, takže Písmo svaté nemá pravdu, protože těmi pronásledovanými teď už nejsou křesťané, ale muslimové.
A nemá-li písmo svaté pravdu v tomto bodě, jak může mít pravdu i ve všem ostatním, aha?’
Ale to ještě není všechno, protože se ve finále budu muset ještě těch muslimů zastat, vzít je do svého ovčince, protože já se přece musím zastat všech pronásledovaných a trpících, musím říct všem plačícím, aby přišli ke mně, takže to nakonec tady v království božím bude samý muslim, protože já takovému pronásledovanému člověku nemůžu říct, ať jde do hajzlu, neboť už bych nebyl tím, kým jsem.
Ach, maminečko, řekni mi, proč zrovna můj táta musí být bůh?!
Jenom proto, že tvoje početí bylo neposkvrněné?“
Boží synek se schoulil do maminčiny náruče.
„Neboj, zase bude dobře, všechno trápení zmizí, jako tenkrát, když si vydechl naposled na kříži.
Vzpomínáš?
Dokonáno jest, to byla úleva!“ hladila maminka boží své děťátko po jeho kučeravých vláscích, konejšíc ho, „zkusím si promluvit s tvým tatínkem, aby tě už tolik nemučil, vždyť už ses natrpěl víc než dost.
A proč?
Aby se nám tady naparovali nějací tlustí arcibiskupové?
Neboj, donutím tvého tatínka, aby to už v Česku s tím zákazem islámu nějak zaonačil, je přece všemohoucí.
To tak, ještě aby pronásledovali pro víru muslimy místo křesťanů, to by tak hrálo!“
Když pak maminka boží svého synáčka utírala velkou bělostnou osuškou, zeptal se jí Kristus: „Maminko, proč jsem tě vlastně nikdy neviděl, že by ses na svatých obrázcích koupala ve dvoudílných plavkách?
Spoustu lidí určitě zajímá, jaká máš prsa, a taky jestli si holíš podpaždí.“
„Proč?“ řekla maminka boží a smutně se usmála, „protože je to taková pěkná tradice, že se nekoupu na svatých obrázcích ve dvoudílných plavkách, aby mě cizí chlapi neočumovali, protože patřím celá tvému tatínkovi. A pěkné tradice by se měly dodržovat.“
„Mně to nepřijde pěkné, ale pěkně blbé, koupat se v hadrech,“ řekl boží synek a vklouzl do hřejivého županu, který mu maminka boží přidržela tak, aby se při tom nemusel příliš namáhat.
