Být člověk je nejkrutějším božím trestem, ano, být člověkem je za trest. Kdoví, čím vším jsme se provinili ve svých minulých životech a existencích, že byli jsme takto potrestáni
Jakýsi člověk, ne moc chytrý, spíše naopak, vrtěl psem a přitom ho napadla sama od sebe následující báseň.
Navštívit Srebrenici,
po vlastních tam jít,
jako se chodí do Čenstochové,
nebo jen na nákup
do Tesca, do Lidlu.
Navštívit Srebrenici,
a zemřít!
Zemřít,
sám sebe v masový hrob proměnit,
tam ti dole jsou už mrtví,
a já taky,
kdo ještě žije,
už stojí opodál!
Navštívit Srebrenici
a zemřít.
Zemřít v náručí Rajka Dolečka,
na otravu jídlem,
na posvátné obžerství,
významného ostravského rodáka!
Hej, slyšíte,
vy, co ještě žijete,
vy stíny ještě po zemi se ploužící?
Ať čtyři generálové Mladičové
nesou na ramenou moji rakev,
čtyři statní generálové
s pohledem krotkého beránka,
s vráskou kol úst,
jakou mají všichni smíšci,
s rameny širokými
jak bedra bohorodičky
v boji muže proti muži.
Navštívit Srebenici,
Bosňáci jsou ti zlí,
Srbové ti dobří,
ve dne tam hledět do nebe,
a v noci...,
Bůh ví, co děje se všechno
na druhém konci světa,
když v noční Srebrenici pro tlukot srdcí,
těch co vraždí,
není slyšet poslední vydechnutí
těch, co jsou vražděni!
„Potrestat vrahy,
potrestat vrahy,
potrestat!“ křičí hvězdy
na srebnickém nebi jako divé.
Čím je potrestat,
věčným životem v ráji,
kam po smrti se dostanou
o to dřív?
Směšný to trest!
Jak zapeklitá
a hnusná je lidská existence,
když navštívíte Srebrenici.
Jen bakterie,
kdesi na dně moří
se tomu cynicky smějí.
„Život je jinde,
život je jinde,
život jsme my!“
pukají smíchem jejich organely.
Lidé jsou svině a hovada,
vždy byli,
v tom to vězí.
Pros kolik chceš boha o odpuštění
v modlitbě delirické.
„Vše marno, vše marno!“
culí se na tebe hroby srebrenické.
Sotva však psem dovrtěl, báseň zapomněl, a ta tak navždy sama od sebe zmizela ze světa.
