Už brzy, čeká se už jen na přijetí příslušného zákona, bude o našich životech rozhodovat hlavní hygienik. Doba prostě přeje čistotě, která je půl zdraví
Zdá se, že má, pro mě tak důležitá, věc přece jen pokročila, že jsem dosáhl jistého, třebaže jen dílčího úspěchu, protože ještě zdaleka vyhráno nemám, ale vypadá to, že se mi již brzy bude dýchat zase o něco volněji.
Dnes totiž do mého sklepního pokoje s malým zamřížovaným okénkem vstoupil osobně ministr zdravotnictví ještě s několika lidmi, mezi kterými jsem poznal jen dvě či tři osoby podle jejich roušek, kdo byli ti ostatní nevím, snad zástupci médií, která přitápějí pod kotlem strachu a paniky.
„Poznáváte mne?“ sklonil se nade mnou ministr zdravotnictví.
„Ano, jste ministr zdravotnictví, pamatuji si vás z tiskových konferencí, stával jste tam takovým pultíkem,“ přikývl jsem.
„Ano, je to tak. I teď jdu za vámi přímo z vlády. Právě skončilo její další mimořádné zasedaní, na kterém jsme o vás fundovaně rozhodovali,“ sdělil mi ministr a upravil si roušku, kterou měl trochu nakřivo, „přesuneme vás z pátého stupně do čtvrtého, jiným slovy, rozvolníme váš režim.“
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Znamená to, že už nebudete v klecovém lůžku. Zůstanete sice stále ve svěrací kazajce, ale budete na volné podestýlce. V každém ohledu je to změna k lepšímu. Co myslíte?“
Ministr se na mě tázavě zadíval. I ostatní se na mě tázavě dívali.
„Samozřejmě, je to změna k lepšímu,“ přikývl jsem, nakolik mi to pevně utažená svěrací kazajka z kvalitního tchajwanského sukna, dovolila.
Ministr zdravotnictví si po mé odpovědi viditelně oddechl.
„Uvidíme, co s vámi toto rozvolnění udělá,“ řekl ministr zdravotnictví, na chvíli se odmlčel, jako by o něčem přemýšlel, a pak pokračoval, „ale budu k vám upřímný. Na nakupování ani návštěvu restaurací to zatím nevypadá. Ostatně není ani třeba, abyste chodil po obchodech a navštěvoval restaurace. Jak mne informovali, nic vám tady nechybí a výživa je vám podávána nitrožilně při každé slavnostní příležitosti.“
„A co návštěva divadla? Smím navštívit divadelní představení?“ zeptal jsem se.
„Vidíte, na to jsem docela zapomněl, máte pravdu. Návštěva divadla samozřejmě taky zatím nepřichází v úvahu, to byste se musel přesunout do dvojky a vy jste zatím ve čtyřce,“ vysvětlil mi ministr zdravotnictví.
„Rozumím, zatím jsem ve čtyřce,“ opět jsem přikývl.
„Ano, pořád jste ještě ve čtyřce. Až budete ve trojce, tak vám povolíme svěrací kazajku o tří dírky nohy, i když v ní pořád zůstanete,“ nastínil mi ministr zdravotnictví moje nadějné vyhlídky a zeptal se mne, „vy jste kulturní člověk?“
„Proč se ptáte?“ zeptal jsem se zase já.
„Protože jste se mne ptal, jestli budete moct jít do divadla. Copak vám nestačí streamování? Nikdy nebyla nabídka streamování bohatší než teď, lidé nevědí, co dřív streamovat. To skutečně tolik toužíte po živé kultuře?“ podivil se ministr zdravotnictví.
„Ne, nejsem kulturní člověk. Ani trochu. Nikdy jsem v žádném divadle nebyl, dokonce ani v Národním na Bílé nemoci ne. Vlastně ani nestraemuji. Kultura, natož umění jako takové, mi nic neříká. Ptal jsem se na to divadlo jen proto, že kdybych mohl jít do divadla, tak bych už nebyl ve svěrací kazajce.
Nebo snad ano?“ vysvětlil jsem.
„O tom budeme na vládě teprve jednat, jestli byste mohl do divadla i bez svěrací kazajky. Pokud ovšem ještě nějaká divadla budou. Jenom za tu dobu, co jste byl v klecovém lůžku, skončilo ze dne na den několik tisícovek masen, ano slyšíte dobře, masen a udíren taky.
A když musely skončit masny a udírny, proč by to měla přežít zrovna divadla?
Ale nechci dělat předčasné závěry, ještě zdaleka nemáte vyhráno. Ještě se můžete kdykoliv vrátit do pětky, do klecového lůžka. Děláme samozřejmě všechno proto, aby se tak nestalo, ale zaručit to nemohu. Jediné, co vám mohu slíbit je to, že kdyby se tak opravdu stalo, kdybychom vás zase museli zavřít do klecového lůžka, podám demisi. Osobně.
Stačí vám tato záruka?“ sdělil mi ministr.
„Pořád lepší než nic,“ musel jsem uznat, že ministrova osobní demise v případě, že bych se vrátil zase do pětky, tedy do klecového lůžka, je v mé situaci aspoň něco trochu hmatatelného.
„Ano, máte pravdu. Ale nebudu vás už zdržovat. Již brzy vás přemístí z klecového lůžka na volnou podestýlku, jistě teď máte o čem přemýšlet a mě ještě čeká neodkladné jmenování generálního ředitele VZP. Pokud by vláda náhle přijala nějaká, třeba i mimořádná opatření ve vaší věci, budu vás samozřejmě včas informovat, ať se můžete na to adekvátně připravit. Nashledanou,“ rozloučil se se mnou ministr zdravotnictví.
Určitě nelhal. Brzy, možná už pozítří mne přemístí z klecového lůžka na volnou podestýlku. Budu sice stále ve svěrací kazjce, jak mne na to ministr upozornil, ale klecové lůžko se s volnou podestýlkou nedá vůbec srovnávat, to jsou prostě nebe a dudy.
Tento zjevný posun v mé věci mne naplňuje mírným optimismem, že bych se mohu opravdu jednou do tohoto divadla poprvé dostat. Nemohu vyloučit, že někdo ve vládě pracuje, třebaže skrytě v můj prospěch. A třeba je to sám ministr zdravotnictví, nebo rovnou premiér, kterého můj osud nenechává chladným.
Ostatně, když jsem naposled viděl před sedmi lety, připadal mi jako schopný člověk. Určitě je to on, leda by to byl ještě hlavní hygienik, ale o něm, jako každý, nevím vůbec nic, nikdy jsem ho neviděl, ani neslyšel, vím jen, že existuje...
