Ústavní řád by se měl dodržovat, páč, marná sláva, platí pro každého stejně, ať už sedíte na Hradě, nebo v ústavu pro choromyslné
V noci zdál se Jiřímu, snad to bylo zapříčiněno nezadržitelně blížícím se státním svátkem, sen o panu prezidentovi.
Sen byl tak živý a tak intenzivní, že hned jak se Jiří probudil, umínil si, že o tomto snu napíše přímo panu prezidentovi, neboť, jak tušil, jak mu v jeho duši cosi napovídalo, bez toho by nebyl jeho sen úplný, bez toho cítil by v ústech na patře trpkou pachuť, že byl jeho sen násilně přerván, že se mu nedostalo vyvrcholení.
Vstal tedy, a co nejrychleji to šlo, po nezbytné ranní hygieně, vypravil se ven. Venku si našel zapadlou kavárnu, tichou a hroužící se do poklidného bezčasí stejně tak, jako lánský zámek po nedělním obědě. Usadil se v ní, objednal si kávu a nikým nerušen, leda snad jen svým vlastním dechem a tlukotem svého srdce, začal psát dopis prezidentovi.
„Vážený pane prezidente, ústavní przniteli,“ začal kdoví proč tímto oslovením a, posilniv se douškem hořké kávy pokračoval dál, „nepsal jsem dosud žádnému prezidentovi, neboť do dnešního dne, respektive do této noci, to jest, právě uplynulé noci, nezdálo se mi nic tak živě, jako se mi dnes zdálo o vás.
Všechny mé sny o prezidentech byly nejasné a mlhavé, kdoví, jestli to byly vůbec sny, protože když jsem procitl, nikdy jsem si nebyl jistý, o kom se mi to vlastně zdálo, jestli o Husákovi, nebo o Havlovi, nebo o Svobodovi, věděl jsem jen, že se mi zdálo o nějakém prezidentovi a jediné, co jsem mohl vždy s jistotou říct, bylo to, že se mi zcela jistě nezdálo o Klausovi, protože co se vám může o takovém člověku zdát?
Ale můj dnešní sen o Vás ve mně zůstal i po procitnutí, i teď, ačkoliv od toho okamžiku uplynula dobře už hodina a půl dokážu si vybavit, stejně jako Vy každé slovo z článku o Peroutkovi, libovolný detail tohoto snu, který Vám hodlám popsat.
Usnul jsem a ocitl se v Mnichovicích. Procházel jsem jimi, a hned jsem věděl, že jsou to Mnichovice, ač nikdy jsem v nich nebyl a ani nemohl být. Přesto však tyto Mnichovice, kterými jsem se procházel, zcela odpovídali Mnichovicím reálným, skutečně exitujícím, ovšem až na jednu, pro další vývoj mého snu dosti zásadní věc.
V těchto snových Mnichovicích totiž už stál bungalov, který jste si musel postavit, protože na vilu nemáte, zcela pochopitelně, abyste měl kde bydlet. Skromnost a obyčejnost té stavby bila tak do očí, že mne hned napadlo, že je to Váš bungalov, a hned jsem taky věděl, podle řady červených trenýrek, jež se sušily venku na šňůře, povlávající ve větru, že jste doma.
,S moudrým člověkem je dobré pohovořit!’ řekl jsem si a vstoupil do bungalovu.
Nemýlil jsem se, byl to Váš bungalov a Vy jste byl opravdu doma. Všude byly samé knihy a nic než knihy, jak se sluší a patří na moudrého člověka, který je schopen mluvit z patra dlouhé a dlouhé hodiny.
Vy sám jste seděl na docela prosté židli, až mě to na chvíli, přiznám se, zarazilo. Čekal jsem totiž, že budete sedět v houpacím křesle, které bude obsluhovat Ovčáček. Ale ani na chvíli jsem nezapochyboval, že jste to Vy, protože jste držel v ruce otevřenou knihu a četl jí.
Váš obličej byl v tu chvíli prozářen neobyčejnou moudrosti, Vaše vypoulené oči vyzařovaly cosi nadpozemského, sliny, jež Vám, jako každému náruživému čtenáři, vytékaly z koutku úst, celé to rámovaly jako zlatý rám rámuje obraz nesmírné umělecké hodnoty.
Zajímalo mne, co to čtete, protože koho by nezajímalo, co čtete?
Avšak co to?
Když jsem se přiblížil natolik, abych již rozeznal písmena na obalu knihy, zjistil jsem ke svému údivu, že knihu držíte obráceně, vzhůru nohama!
Chtěl jsem vás na to upozornit, protože jsem si připadal najednou strašlivě trapně.
Ale už jsem to nestihl, protože se najednou objevil váš soused, pantáta Krúpa, kterému z kapes vyčuhovaly svazky bankovek a na hrudi se mu blyštělo státní vyznamenání.
,Nechte, čtení, sousede!’ vyhrkl Krúpa a já si všiml, že sotva popadá dech, ,zahlédl jsem na dolním konci kohosi, kdo vypadá jako Bakala!
Když si pospíšíme a poběžíme jako o život, ještě ho můžeme dostihnout!
Jenom si, sousede, vezměte pořádnou sukovici, ať mu hezky zvalchujeme hřbet!
A až mu ho zvalchujeme, dáme ho tady do pytle, hodíme do Senátu a tam ho nadobro vyhladovíme.’
Krúpa zamával obrovským režným pytlem, plným těch nejhrubších záplat, a Vy jste opravdu odhodil knihu, popadl pořádnou sukovici a vyběhl, jako by šlo o život, i s Krúpou ven, abyste dohnal Bakalu, tedy pokud to byl skutečně on, pokud to nebyl jen fantom.
Nedalo mi to a zvedl jsem knihu, kterou jste ve spěchu, aby vám Bakala neutekl, aby se vám nerozplynul před nosem, odhodil.
Byl to Kája Mařík.
Položil jsem knihu zase zpátky a v tom se probudil, takže už nevím, jak to dopadlo s Bakalou.
Dohnali jste jej nebo ne?
Ale to není ten hlavní důvod, proč Vám píši.
Jednou jsem totiž v jednom snáři četl, že viděti blbečka a zmrda ve snu, nebo ještě lépe obojí, znamená obrovskou výhru.
Nikdy se mi nic takového nepodařilo, až nyní, kdy se mi zdálo o Vás, pane prezidente. Jen co dopíšu tento dopis a dopiju svoji kávu, jen co zaplatím, půjdu a vsadím všechno, co mám na to, že nedokončíte celé své volební období.
Co bude pro pro skutečné vlastence tragédie, bude pro mne výhrou, jen nesmím otálet, neboť po dvacátém osmém říjnu bude kurs na Váš předčasný konec opět o něco nižší, aby po vánočním projevu byl již jedna ku jedné.
Není na co čekat!
Končím tedy tento svůj dopis a jdu si vsadit, neboť takto živé sny mohou sotva lhát.“
Jiří dopsal dopis, hodil na stůl stovku za útratu (co mu teď záleželo na penězích) a chvátal si vsadit.
Vešel do sázkové kanceláře, ale tam už na něj čekali nějací lidé, kteří ho přetáhli po zádech sukovicí a strčili do velkého hrubého pytle.
„To máš za to! Teď zdechneš hlady, ty zmrde!“ slyšel Jiří přes hrubou pytlovinu, jeho sen se opravdu vyplnil, ale úplně jinak, tak jak by si nedokázal představit ani v tom nejblbějším snu.
