Vážená a ctěná paní Trnková,

reaguji tímto na Vaši obsáhlou kritiku pod článkem jednoho zdejšího blogera. Ano, kritika má důležitý vnitřní úkol. Ano, vytváří tolik potřebný nezbytný odstup od vnitřního autorova světa. Ano, ale Vaše kritika způsobuje bolest! 

            Je o mně všeobecně známo, že zásadně nečtu cizí dopisy, nedonutí-li mne ovšem okolnosti k něčemu jinému.

            A to byl přesně tento případ!

            Jen si to představte!

            Jdu po ulici, zahloubán do jakýchsi, značně amorfních myšlenek. A najednou mě cosi do mého podvědomí udeří tak, že kdyby takto Ukrajina udeřila na Rusko, už dávno má ve své moci celé Mandžusko, domovinu legendárního tygra, jenž slouží jako výchozí surovina pro výrobu mnoha medikamentů, ve své moci, protože až tam by se teprve dokázala zastavit.

            Zastavím se a hned vidím, co mne to tak udeřilo do mého podvědomí.

            Je to dopis, který leží na zemi.

            Mám dvě možnosti.

            Jít dál a nechat dopis dopisem.

            Nebo dopis zvednout a zjistit, komu je adresován.

            Rozhodnu se, nutno čestně podotknout, že zcela svobodně, pro druhou možnost.

            Říkám si: „Pokud je na dopise uvedena adresa a je řádně ofrankován, pak jej hodím do nejbližší schránky. Je-li na něm uvedena adresa, ale není řádně ofrankován, tak koupím známku ze svého a opět jej následně hodím do nejbližší schránky.“

            Ale co čert nechce!?

            Dopis nejenže ani není ofrankován, ale není na něm ani uvedena adresa.

            A aby toho do sedmice nebylo málo, je dokonce otevřen!

            Nu, co se dá dělat?

            Nezalepený dopis, to je jako nezazděné okno. Z nezazděného okna se taky můžete dívat a nikdo vám kvůli tomu kuří oko neutrhne.

            Nahlédnu tedy do útrob dopisu a narazím v něm na dva listy. Po povšechném zkoumání zjišťuji, že tyto dva listy spolu nesouvisejí a dále, že jeden list je delší a podepsaný a druhý list kratší a nepodepsaný.

            Nejprve vás seznámím s obsahem toho delšího a tedy i podepsaného listu.

            Píše se v něm přibližně toto: „Vážená paní Trnková, ano, vážím si Vaší glorifikace mé osoby, které se tak nestydatě dopouštíte v diskuzi pod článkem pana Josefa N.

Ale zároveň mi přece jen poslední zbytky mého svědomí (o kterém jsem si myslel, že už je mrtvé) a mé cti (o níž jsem si myslel, že ani nikdy neexistovala) rukou společnou a nerozdílnou velí, abych se ohradil proti urážení a ponižovaní autora výše zmíněného článku, jehož se dopouštíte tím, že ho stavíte do protikladu k mé osobě.

            Vaše tvrzení, že pan Josef N. je plagiátor, se nezakládá na žádných pravdivých skutečnostech, na což si Vás dovoluji touto cestou upozornit.
            Připustíme-li přece jen, ač k tomu nemáme sebemenší důvod, že pan Josef N., je skutečně plagiátor, pak může být leda tak plagiátor plagiátora, což znamená, že se v jeho případě plagiátorství zcela nuluje.

            Proč se nuluje?

            Nuluje se především proto, že je-li zde někdo plagiátor, pak jsem to především já!

            A to plagiátor mnohokrát při svém ohavném plagiátorském činu přichycený a ze svého ohavného činu i usvědčený. A aby toho nebylo málo, i plagiátor (na rozdíl od pana Josefa N., pokud bychom ho přese všechno byli ochotni uznat s mnoha výhradami za plagiátora) naprosto mizerný.

            Geniální plagiátor je takový plagiátor, kterého nikdo za plagiátora ani v nejmenším nepovažuje.

            Ale co jsem já?

            Já jsem schopen doslova opsat pasáže některých článků, aniž by mi ovšem tleskali ti, kteří nadšeně tleskají autorům původních článků, které jsem opsal.

            Říkám si, že když tleskají jim, musí nutně tleskat i mně, protože mé plagiáty obsahují přece tytéž myšlenky jako originální články.

            Ale není tomu tak!

            Ti, kdož tleskají původním článkům, mnou naopak dokonale opovrhují, protože svým jemným citem dokázali rozpoznat, že ony myšlenky, které tak velkohubě prezentuji, jsou nepůvodní, toliko opsané od těch autorů, kterým oni, dle svého mínění, plným právem, nadšeně tleskají.

            A tak je to i s panem Josefem N.

            Proto je Vaše kritika pana Josefa N. už za hranou.

Ano, je napsána snad upřímně, ano, snad máte nějaké profesionální předpoklady k tomu, abyste se cítila oprávněna výkon pana Josef N. zhodnotit, ano, to všechno nepochybně platí, včetně Vaší svobody slova, ale kritika, která přivede posuzovaný subjekt do stavu pláče a fňukání, to není, podle mne skutečná kritika, protože skutečná kritika má kritizovaný subjekt naopak povzbudit, tzn. ukázat mu cestu, kterou se má vydat.

            Ale jakou cestu ukázala Vaše kritika panu Josefu N.?

            Tu cestu, po které kráčím já, skutečný plagiátor a neumětel, kterému nebudou nikdy tleskat ti, kteří nacházejí u pana Josefa N., svůj bezpečný myšlenkový přístav?

            Pak vězte, že ukazujete panu Josefu N. cestu, která vede jen a jen do pekel!

            Rovněž forma Vaší kritiky je už zcela brutální a podobá se nejvíce štvanici, zvláště je-li osoba, kterou kritizujete, velmi citlivá, senzitivní.

            Nebyl bych snad o tom mluvil, kdyby totéž, co Vy tvrdíte o panu Josefovi N., netvrdili profesionální kritikové o Borisi Pasternakovi, když napsal Doktora Živaga.

            I tito kritici tvrdili, že Doktor Živago je psaný kopytem.

            A vidíte, dnes je Doktor Živago jedním z největších sovětských, tzn. i světových románů!!!

            Tuhle se mi dokonce (samozřejmě důvěrně, protože o těchto věcech není radno mluvit nyní příliš nahlas a proto vás rovněž žádám o zachování jisté míry důvěrnosti), svěřil Jura Jurčák, že jeho nejmilovanějším románem je právě Doktor Živago a že při pálení své košer slivovice nečte nic jiného než Doktora Živaga a že stráví v pálenici něco času!

            Tak vidíte, jak se to má s kritikou, že i kritika je, stejně jako psychologie, hůl o dvou koncích!

            Proto vzhledem k výše uvedenému by bylo nejlepší, kdybyste se panu Josefovi N. omluvila a to nejlépe prostřednictvím rituální sebekritiky.

           Ať jsem, jaký jsem hajzl, slzy pana Josefa N. na svých špinavých prackách mít nechci, protože mě pálí jako čert, respektive, jsou pro mě tím, čím je pro čerta svěcená voda.

            S pozdravem

            Váš levý i pravý Varel Chrčálek.“

            Druhý dopis, ten nepodepsaný, je mnohem kratší a tak s ním budeme hned hotovi.

            V tomto dopise se doslova píše toto: „UDÁNÍ. Řediteli školy tam a tam. Vážený pane řediteli, dejte si bacha, jedna z členek učitelského sboru je udavačka na tříčtvrteční úvazek!“

            Vložím dopisy zpátky do obálky a rozhlédnu se kolem sebe.

            A co zase nevidím!

            Stojím u vchodu do tiché čajovny.

            No, ona ta čajovna zase tak tichá není, protože je z ní slyšet nepřetržité chrčení.

            „Tak odtud vanou všechny ty chrchle!“ dovtípím se.