Krize na hranicích Ruska a Ukrajiny má jediné řešení. Stáhnutí NATO do pozic vojenského paktu obrany států Evropské unie, východním regionům Doněcku a Luhansku přiznat statut autonomie a vypsat konečně regulérní volby na Ukrajině!
Jda kolem Leninova napadlo mne, že bych mohl navštívit Vladimira, Kreml se mi vždy líbil, jak zvenku, tak ještě víc zevnitř a krom toho tam vaří vynikající šči, řekl bych, že dost možná i jedno z nejlepších v celém Rusku, aby ne, když zelí na něj se pěstuje v Doněcké oblasti, tam se zelí vždy dařilo skvěle.
Vladimir byl doma, právě obědval šči.
„Vezměte si, příteli, je skvělé,“ nabral mi sám šči do misky a postavil ji přede mne.
Jedli jsme šči a když jsme je dojedli, povídám: „Děkuji, bylo to moc dobré, tak to vypadá, že bude válka.“
„Válka, jaká válka?“ podiví se Vladimir Vladimirovič.
„Na Ukrajině, to se ví, kde jinde,“ odpovím mu.
„Na Ukrajině? Proč by měla být na Ukrajině válka?“ podiví se Vladimir.
„Vy to nevíte?“ podivím se zase já.
„Co bych měl vědět?“ podiví se opět Vladimir Vladimirovič.
„Co byste měl vědět? Měl byste vědět, že Rusko je obklíčeno vojsky NATO, NATO se rozšířilo až na dotek k ruským hranicím po pobaltské republiky!
Amerika se chystá ovládnout Rusko?
Proč by jinak shromažďovala u ruských hranic statisíce vojáků?
Jen na Ukrajině je přichystáno dvě stě tisíc vojáků NATO, maskovaných jako ukrajinská domobrana, kteří se chystají vtrhnout do Ruska.
Měl byste hodit do záměru Ameriky ovládnout Rusko vidle!“ naléhám na Vladimira.
„Ale vždyť NATO operuje jen na území svých členských států, to přece může! To je stejné, jako kdybych já vydal rozkaz, aby se k ukrajinským hranicím přesunuly statisíce našich vojáků, taky bych to udělal jen na našem území,“ nechápal Vladimir vážnost situace.
„Právě to vám radím, drahý příteli! Okamžitě přesuňte k ruským hranicím statisíce vojáků, nebo rovnou obsaďte Doněckou a Luhanskou oblast, ať si vytvoříte obranné předpolí proti úderu NATO.
Neudělejte tutéž chybu jako Stalin. Ten sice obsadil Polsko, ale když Hitler začal k sovětským hranicím armádu, argumentoval, dej mu pánbůh věčnou slávu, zrovna jako vy. Prý si Hitler může dělat na svém území, co chce,“ varoval jsem Vladimira.
Ale Vladimir bral moje varování na lehkou váhu.
„Ale co vás nemá příteli! Na to přece NATO čeká! Abych u ukrajinských hranic shromáždil statisíce našich vojáků, a oni pak mohli pod tou záminkou zaútočit na Rusko. Proto nesmíme mít u ukrajinských hranic žádné vojáky, aby na nás NATO nemohlo zaútočit,“ argumentoval Vladimir.
Poklekl jsem před něj a sepjal ruce: „Proboha, mějte rozum, drahý příteli! Zaútočte na ukrajinské fašisty dřív, než oni zaútočí na vás. Okamžitě rozkažte, aby naše armáda táhla na Kyjev, jen tak zabráníte katastrofě. Musíte co nejdřív obsadit Kyjev, aby se na Ukrajině konečně mohly vypsat regulérní volby a východním regionům Doněcku a Luhansku byl přiznám status autonomních regionů, a to prostě bez obsazení Kyjeva není možné!
Jen tak navždy zapomene na vměšování USA do záležitostí Evropy, jako za velké vlastenecké války, kdy nám USA vnucovaly své zbraně a válečný materiál!“
Ale Vladimir, ten dobrák jen zavrtěl hlavou: „Kdepak, nic z toho neudělám. Proč bych to dělal? Copak není život krásný i bez toho?
Víte co, pojďme si zahrát gorodky a nelamme si hlavu tím, že na Majdanu byli američtí ostřelovači. Mám nové březové válečky, budou se vám líbit. Chcete?“
Šel jsem hrát s Vladimirem gorodky ke kremelské zdi. Vladimir Vladimirovič jako vždy prohrál, ale já se z vítězství neradoval. I hlupákovi musí být jasné, že se Vladimir stane nejpozději do roka obětí atentátu jako Kennedy, nebo soudruh Kirov, takhle to přece nemůže zůstat, aby na Ukrajině byly statisíce vojáků NATO v ukrajinských uniformách!!!
