Čert, který se zjevoval Ivanu Fjodoroviči Karamazovi, byl samozřejmě jen jeho chorobnou halucinací. Já však rozmlouvám s čertem skutečným
Fara u nás je pěkná, sice jen přízemní, ale za to podsklepená, tvořená dvěma vcelku světlými místnostmi a se suchým, na prvním pohled bytelným záchodem na dvoře. I starý čert, který na faře žije, je milý i sympatický, i když se o něm říká, že za mlada bil děti v hodinách náboženství rákoskou, když nevěděli, kolikrát je v které kapitole evangelia zmíněn Duch svatý.
Ale jak šel čas, jak ubíhala léta, tak se i náš starý čert vybouřil a následně uklidnil, nápadně zmoudřel.
A poté, co před lety prodělal, bylo to taky zrovna na svatodušní svátky, svůj coming out, už ani neschovával při mši svaté svůj chlupatý ocas, na který jsme si my, jeho farníci nakonec zvykli natolik, že kdyby si ho dal například operačně odstranit, přestali bychom snad i kvůli tomu chodit do kostela. Natolik jsme si tento ocas oblíbili a natolik byl pro nás symbolem naší víry, protože jsme si byli jisti tím, že až se otevřou naše hroby a my z nich vyjdeme, tak se prostě tohoto ocasu chytíme a nezabloudíme při cestě k poslednímu soudu, kam nás náš starý čert jako náš duchovní pastýř povede, aby nás představil bohu jako své bohabojné ovečky, které nevynechaly ani jednu mši svatou.
A protože právě kvetl bez a náš starý čert dělal báječnou svatodušní bezovou limonádu, naučil ho to v semináři jeden světící biskup, byla fara jako každý rok, když kvete bez a z nebes sestupuje Duch svatý, plná lidí. Starý čert naléval hostům bezovou limonádu a ti se jí nemohli nabažit. Ale nejen bezovou limonádou je člověk věčně živ a tak musela přijít řeč i na duchovní záležitosti, ve kterých se musel náš starý čert vyznat, už z podstaty věci, mnohem líp než kdokoliv jiný.
A tak přišla řeč i na to, jak to bude vypadat v nebi, což je pochopitelné, protože to nás všechny zajímalo a zajímá nejvíc, jak budeme odměněni za voji víru.
„Ti, kteří budou v pekle, budou vzdychat blahem, kdežto z nebe se bude ozývat nářek, skřípění zubů a pláč,“ ujistil nás náš starý čert, aby nám to hned vysvětlil, „ti, co nyní žijí neřestně, a proto vzdychají blahem, budou žít i neřestně v pekle, protože neřest je to, co nás vzdaluje od boha, co nás vylučuje z Kristova společenství, to jest církve svaté.
Všichni hříšnici se budou v pekle zalykat slastí, ovšem slastí neřestnou, budou tam mít, na co pomyslí, jenže to, na co pomyslí, bude zase jen neřest, a proto budou v pekle vzdáleni od ještě víc boha, což je ten největší trest.
Kdežto v nebi, v božím království neexistuje nic jiného než jen utrpení, protože následovat Krista znamená brát na sebe utrpení jako Kristus. Proto všichni ti, kdož budou v nebi, budou nevýslovně trpět, jako trpěl na kříži Kristus, když bral na sebe naše hříchy. Ale jako je pro hříšníky v pekle největším trestem jejich slast, protože zdrojem této slasti je bezbožná neřest, tak bude pro ty, co budou v nebi, největší odměnou za jejich víru tato vpravdě nepřestavitelná muka, protože budou takto trpět v přítomnosti boha, v kterého věřili, čili jinak řečeno, právě toto jejich strašlivé utrpení bude nevyvratitelný a jednoznačným důkazem božím existence, to jest, toto strašlivé utrpení bude naplněním jejich víry.
Abych použil výstižného příměru, z pekla se linou ty nejomamnější vůně, kdežto z nebe čpí ten nejohavnější smrad, protože pokušení je vždy sladké, kdežto víra v boha musí být trpká, aby byla skutečně vírou v boha, nikoliv jen ďáblovým mámením. Proto to musí v nebi příšerně smrdět, protože takový smrad mohou vydržet a být za něj vděční skutečně jen světci, kdežto ty nejslabší a nepoddajnější povahy se vyskytují vždy tam, kde to příjemně a omamně voní.
A stejně tak je to i se spásou a věčným zatracením, kteréžto pojmy si lidé, kdoví proč, stále zaměňují. Být spasen znamená nebýt, protože nejsme-li, může nám být všechno srdečně jedno, skutečným vykoupením musí být jen neuvědomování si sebe sama. Kdežto věčným zatracením je život věčný. Nikdo si nedovede představit strašlivost a děsivost věčnosti, která se skládá z nekonečně mnoha nekonečně krátkých, ovšem stejně tak věčných okamžiků.
Není většího utrpení a většího trestu nebýt věčně sám sebou, jako starý čert vím, o čem mluvím!
Spasitelem je ten, kdo přináší zatracení, Antikristem pak ten, kdo slibuje život věčný. Ti, co po něm prahnou, ti, co v něj doufají, zaslouží si naše politování, sami se ženou do své záhuby, o jejichž hrůzných rozměrech nemají ani to nejmenší tušení, ale každému, co jeho jest!“
Po těchto slovech starého čerta nám svatodušní bezová limonáda chutnala dvojnásob. Věděli jsme, byli jsme si naprosto jistí, že naše duše čeká se starým čertem jen to nejlepší.
A tak, když jsme pak přišli z fary domů, odstrojili se a chystali se ulehnout na lože, abychom dali trochu odpočinout svým hříšným tělům, nebylo nikoho, kdo by ještě před usnutím neděkoval bohu: „Děkuje ti, bože, že jsi naším farářem, duchovním pastýřem, učinil starého čerta!“
A po tomto poděkování už nám nic nebránilo v tom, abychom usnuli klidným a pokojným spánkem spravedlivých.
