Takových mužů, charakterních, statečných, s dobře vyvinutým vlasteneckým cítěním, jako je zakladatel Institutu Václava Klause, se nenajde v historii našeho národa mnoho. A teď nám tento velikán onemocněl covidem...
Každý, kdo jde kolem, si toho musí všimnout, jak Institut Václava Klause náhle zkrásněl.
Jeho, již tak sama o sobě krásná budova, připomíná nyní trs sněženek, jež si razí cestu ledovou krustou, aby se lidé nad nimi v němém úžasu zastavovali ve vytržení nad tím, co všechno příroda, jindy tak nemilosrdná, velící silnějším, aby požírali slabší, dokáže za hotové divy, které nemohou nikoho nechat studeným v márnici.
Ale krása není všechno. Zdá se, že nyní i okna Institutu hledí do světa jaksi moudřeji, což je pochopitelně u věhlasné instituce, která je od svého vzniku nezaměnitelným symbolem nabubřelé blbosti, o to milejší.
„Podívejte, jak se ten barák najednou chytře kouká! Byl to vždycky takový blb, to víte, zámeček a najednou má takový moudrý kukuč,“ diví se lidé, kteří se přišli podívat na Institut právě proto, aby se přesvědčili, že je to pravda, co se teď o Institutu říká, totiž, že zkrásněl a jeho blbost se zázrakem proměnila v moudrost.
Ale nezkrásněl jen samotný Institut. Zkrásněli i lidé v něm a nutno říct, že lidé v něm zkrásněli především. V ochranných, dobře padnoucích oblecích, vypadají jako dobří andělé soudného dne, kteří se každou chvíli opřou do svých polnic, aby zvěstovali, že ti, co věřili ve volný trh a Václava Klause, se nemají čeho bát.
Zkrásněl Jakl, zkrásněl Vajgl, a zkrásněli i všichni ostatní, ale nejvíce zkrásněl ten, který teď leží na pohodlném polohovacím lůžku a je středem intenzivní péče, jež mu všichni s neskrývanou láskou věnují, majíce u jeho lůžka nepřetržitou službu, neznajíce oddechu ani zaslouženého odpočinku.
Jeho tvář jako by byla vytesána z toho nejušlechtilejšího mramoru a knírek, třebaže skrytý pod dýchací maskou, pozlacený tím nejryzejším zlatem. Leží, leží a i v tom, jak leží, je cosi vznešeného, cosi co vás na něm hned okouzlí natolik, že byste ho nejraději políbili na čelo, kdyby vám v tom ovšem nebránil respirátor.
A intubace?
Kam se na něho hrabe s intubací Havel!?
Však se tady nikdo ani teď nezastaví, každý přispívá svým dílem k intenzivní péči, jíž je náš pacient zahrnován.
„Já už nespal, ani nepamatuju, takový tahy jsem nemíval ani za mlada, když jsem dělal vedoucího kulturního střediska a to jednou u nás hrál i Olympik,“ prohodí Jakl, když letmo zkontroluje nějaký přístroj, na který je náš covidový pacient napojený a zeptá se Vajgla, „tak co mu dáme dnes za prášky? Regeneron? Nebo raději tendleten Ivermectin, to si lidi celkem chválej.“
Vajgl, který taky nespal už hodně dlouho, odpoví: „Dáme mu to všechno, když už to máme.
,Mráz kopřivu nespálí,‘ jak jsme říkali u nás v IPB.“
„Máš recht. Ale stejně nejvíc zabírá, když mu čteme z jeho vlastních knížek. Já mu tuhle četl z Karantény 2.0. Napřed jsem měl takovej divnej pocit, že mě vůbec nevnímá, on teda i dost hučel plicní ventilátor. Ale jak tak čtu a čtu, tak se najednou začal usmívat, poznal jsem to podle nazdvihnutýho obočí!
Já se ti zpátky na ten Hrad těším, ani nevíš, jak.“
„Mně se tam taky líbilo, hlavně ve Španělským sále, tam to nebylo špatný,“ přikývne Vajgl a dodá, „vona nám i ta historie ukazuje, že útok na demokracii vždy začíná podobně, vždy je zahalenej do frází vo nezbytným posílení imunity lidskýho organismu a hledání léku na všechny problémy.“
„No, jo von ten virus tady bude s námi navždy. Stejně jako s námi bude starej. Myslím, jako že bude v našich srdcích. Hele, co kdybychom mu dali toho remsdeviru raději trochu víc? Co nás nezabije, to nás přece posílí, to máš stejný, jak s privatizací,“ navrhne Jakl.
Vajgl přikývne: „Jo, to bychom mohli. Dáme mu všeho raději trochu víc a zítra bude jako rybička. Zase napíše nějaký stanovisko ke dni. Já ti řeknu, mně nechybí ani tak spánek, jako ty stanoviska ke dni.“
Jakl si smutně povzdychne: „Mně to vykládej! Já byl živ jenom ze stanovisek ke dni. To byla alfa i omega celýho mýho posranýho života. Kam se na to hrabe blues!
Ne, že by blues nebylo pro mě důležitý, ale stanoviska ke dni, já ti do nich vkládal celou svou duši, a taková lidská duše, to ti je, kamárade, náramná věc!“
Vajgl přikývne: „To se ví! Ale jedno ti teda povim, von ten covid ve skutečnosti vohrožuje jen mizivý procento populace, voni ti lidi taky nejdou strašit do nekonečna, a vobelhávat už vůbec ne.
Ale víš, čeho se bojim?“
„Že se na ten Hrad nedostaneme?“ zděsí se Jakl.
„Jo, toho se taky bojim,“ přikývne Vajgl a dodá, ukazuje na pacienta, „ale ještě víc se bojim, že nám ho vezmou a daj do Ústřední vojenský nemocnice. Jako že my tady na tu intenzivní péči nestačíme. Vezmou nám ho a kdoví, co tam budou do něj prát, určitě nějakej lipovej čaj s medem, takový svinstvo.“
„Tak toho se taky bojím, protože voni tomu v tý Vojenský nemocnici vůbec nerozuměj. Mně tam dělali loni lobotomii, a jak to dopadlo! Jsem ještě chytřejší než předtím!
Ale my ho nedáme, až nám ho budou chtít vzít! My se vo něj postaráme sami, copak maj někde jinde kompletní knihovnu toho, co napsal? To teda silně pochybuju!“ zvolá Jakl.
„To taky silně pochybuju, že maj ještě někde jinde kompletní knihovnu všeho, co napsal, což dělá ten náš Institut světově unikátní, a proto jsem hrdej, že tady můžu pracovat. Hele, co kdybychom mu něco zase přečetli. Seš pro?“ táže se Vajgl.
„Jasně, že jsem pro. Ale co, vždyť my už mu přečetli všechno desetkrát?“ ptá se Jakl.
„Hele co, kdybychom mu přečetli něco z Folkvandring?“ navrhne Vajgl.
„Folkvandring? Co to je, ty vole? To vůbec neznám! To napsal taky?“ diví se Jakl.
„Ty vole, to je švédský vydání Stěhování národů,“ vysvětlí mu Vajgl.
„Ty vole, to já vůbec netušil, že to vyšlo i švédsky a to tady dělám roky! Tak mu z toho něco přečteme, ať má, radost, ať se zase usměje,“ souhlasí Jakl.
Vajgl vytáhne Folkvandring a začne z něj číst. A opravdu pacient se začne usmívat. Pozná se to podle mírně zdvihnutého obočí.
„Usmívá se! Von se fakt usmívá! Víš, co já mu přidám v tý plicní ventilaci trochu vzduchu, co říkáš!“ šťastně vykřikne Jakl.
„Hele, vona ta plicní ventilace už jede na maximum,“ upozornění ho Vajgl.
„Čéče, já na to úplně zapomněl. Tak já půjdu aspoň zamknout, aby nám ho nevzali do tý vojenský nemocnice, když už je na tom líp, to by se přece neusmíval, kdyby na tom nebyl líp, že jo, ty vole,“ řekne Jakl a jde zamknout Institut Václava Klause, doslova jej jde dát pod zámek, aby Otce zakladatele nikdo nikam neodvezl, neukradl jako by ten docela bezedné plnící pero, co jde tak snadno strčit do kapsy a propašovat kamsi na východ.
