Proč už nemůže být líp

Osvícené jsou ty vlády a centrální banky, které udržují  ekonomiku v permanentní recesi, protože ekonomika v recesi se nemůže přehřát. Ač na dovolené, nechal jsem se opět inspirovat jistou seriózní paní ekonomkou...

Zatímco se hladově vrháte na tento článek, zatímco chvějícím  sehlasem předčítáte jeho první slova, já si užívám dovolené.

Ano, odpočívám a nabírám nové síly do dalších bojů za lepší zítřky.

Zaoceánský parník, na němž se nyní plavím, zaslouženě odpočívaje, je bezpečný a luxusní. Nafukovacím člunům  s ekonomickými migranty (mohl by jim konečně někdo na facebooku vysvětlit, že je tady fakt nechceme?), které občas míjíme, se podobá snad jen v tom, že je zrovna tak obsypán lidmi, jenže dovolenkáři.

Tím všechna podobnost končí.

Mluvím-li o tom, že tento parník je luxusní, měl bych se přece jen trochu krotit, protože i tento luxus má evidentně svoje mouchy.

Například jdu do čajovny, té nejlepší, jaká na lodi vůbec je a objednám si čaj.

„Pigi, chci pigi!“ zdůrazním.

Potetovaný číšník odběhne.

Čekám.

Minutu, dvě, tři, pět, deset.

Dojde mi pochopitelně trpělivost, protože za chvíli má začít zábavný program, komická ekonomická přednáška.

Mávnu na potetovanou servírku, která jde kolem, a řeknu: „Před deseti minutami jsem si objednal u vašeho kolegy pigi a pigi nikdy!“

„Hned vám ho přinesu!“ řekne servírka a odběhne.

Čekám.

Minutu, dvě, tři, pět, deset.

Pak se konečně opět objeví potetovaný číšník.

„Vaše pigi,“ řekne a postaví přede mne darjeeling z druhé sklizně!!!

To už je na mě moc.

Zvednu se a jdu za kapitánem lodi na řídící můstek.

„To už přestává všechno! Čekám dvacet minut na své pigi a místo toho mi přinesou, to byste neuhodl, darjeeling!“ křiknu na něj, protože jsem v právu.

„Promiňte,“ řekne potetovaný kapitán a unaveně si promne oči, „ale nestíháme. Přepravujeme nejvíce pasažérů za poslední čtyři roky.“

„Tak si najměte víc kvalifikovaného personálu,“ opáčím.

Potetovaný kapitán se smutně usměje: „A kde, milý pane?

Nejsou lidi!

Lidé prostě nejsou, tak je to!

Teď už může jít kvalita našich služeb jen dolů.

V těchto sračkách jsme už ale jednou byli.

V roce 2008.

Před krizí

Pamatujete?“

Kapitánovi klesla hlava, únavou usnul ve stoje, protože ho neměl kdo vystřídat na kapitánském můstku.

S vypětím všech sil jsem ho probudil a přinutil, aby se věnoval řízení lodi, co kdyby byl někde nějaký útes?

Ekonomikou přednášku jsem tak prošvihl.

Ale moc mne to mrzet nemuselo, jak se později ukázalo. Tři dny na to jsme totiž zakotvili v jednom přístavu a nám byly nabídnuty fakultativní výlety na pevninu. Využil jsem samozřejmě toho a vyrazil za poznáním.

Potuloval jsem se uličkami starobylého města, plného útulných klimatizovaných kavárniček, kde dalo se schovat před dotírajícím Sluncem. Nakonec jsem na jednom prťavém náměstíčku narazil na sešlého žebráka.

Sáhnu do kapsy a nasypu mu do čepice všechny drobné.

„Uctivý služebníček,“ řekne žebrák a ukloní se.

To je mi sympatické a tak se zeptám: „Co, jde to?“

„Jsem na roztrhání jako nikdy. Lidé nevědí, co s penězi, rvou mi je horem dolem,“ odpoví žebrák.

„Tak to jo,“ přikývnu a otřu si čelo kapesníkem, „to je ale hic, zatraceně!“

„Bodejť by nebyl takový hic, když se ekonomika přehřívá, pod povrchem to divoce vře,“ odpoví na to žebrák a s úsměškem dodá, „teď už to půjde jen dolů, protože stroje nemá kdo obsluhovat, leda by podniky investovaly do inovací v rámci čtvrté průmyslové revoluce, ale to neinvestovaly, protože je k tomu nenutila slabá koruna.

Jestli můžete, tak ještě urvěte, co se dá, protože za chvíli půjde všechno do hajzlu.“

Ohromeně na žebráka pohlédnu.

„Jak víte, že půjde všechno do hajzlu?

Žádná velká banka přece vůbec nekrachuje. Pravda ceny nemovitostí sice rostou, ale to většinou rostou pořád. A ke všemu, banky už přece nepodvádějí, takže žádná cenová bublina se nekoná.“

Žebrákova odpověď mne ohromila ještě víc.

„Pane, vaše naivita mě vskutku děsí,“ řekne a pokračuje, „ekonomika je přehřátá a je přehřátá hodně. Všechny banky jsou nemocné, v USA, v Japonsku, Číně, kde si vzpomenete. Finanční trhy jedou na maximum, ale už je nemá kdo obsluhovat, nejsou lidi.

A co Deutsch bank?

Už jste na ni zapomněl?

Víte, proč už se o ni nepíše?

Protože je to nuda!“

„Je fakt, že mne články o problémech Deutsch bank už trochu nudily,“ musím dát žebrákovi částečně za pravdu, ale pak rychle dodám, „ale to všechno ostatní je přece čistá manipulace.

To, že jsou v Japonsku nemocné banky, například přece nesouvisí nijak s tím, že je v Česku přehřátá ekonomika a tím pádem je u nás nízká nezaměstnanost. A naopak, to, že je v Česku přehřátá ekonomika sotva vyvolá globální finanční krizi !“

Žebrák mě však poučí: „Houbeles, pane! Všechno souvisí se vším, Lenin se nemýlil! Kapitalisti nám sami dají provaz, na kterém je pověsíme!

A víte vy vůbec, proč jsou banky nemocné?“

„Kvůli nezodpovědnosti bankéřů přece,“ odpovím.

Žebrák se vítězoslavně usměje: „Bankéřů ano, ale centrálních!

A taky vlád vyspělých zemí.

Centrální banky i vlády byly velmi, ale opravdu velmi nezodpovědné.

Vršily v minulých letech, za zcela lhostejného přihlížení voličů, jeden tragický omyl na druhý.

To ony mohou za to, že se finanční trhy nalézají ve stavu, kdy cena cenných papírů neodpovídá vůbec jejich hodnotě.

Ano, banky, i finanční trhy, jsou nemocné proti své vůli.

Všechno jde do hajzlu kvůli centrálním bankám a vládám!“

„Snad.

Ale proč to centrální banky dělají?

Vždyť třeba v té české sedí absolventi VŠE a nevědí přitom nic o ekonomii?

Nebo to dělají naschvál?

Přehřejí ekonomiku, aby schválně přišla další krize?

A co se týká vlád, znamená to, že za ekonomickou krizi, co brzy přijde, si můžeme my sami, protože jsme nezvolili ty správné lidi?

Ale kteří to jsou,ti správní lidé?

Jak je poznáme?

Vždyť na tom, jestli je poznáme, nebo ne, záleží přece nás osud!

Mají nějaká zvláštní znamení, aby se dali identifikovat a následně zvolit?

Diplom z VŠE to evidentně není. Co takhle třeba pigmentová skvrna o velikosti jedné koruny české mezi lopatkami?“ ptám se emotivně žebráka, ale pak se zaseknu, „ale poslyšte, vy jeden, jak to všechno můžete vědět?

Copak jste taky ekonom?“

Žebrák se usměje: „Jsem ekonom. Pracoval jsem jako hlavní ekonom v jedné z té nemocných bank. Ale nechtěl jsem se dál podílet na tom svinstvu.

Chápete?

Žebrání je mnohem čestnější způsob obživy.

Máte sice nataženou dlaň, ale nemusíte ani lhát, ani podvádět, nebo aspoň ne tolik.“

„Vy a hlavní ekonom banky?“ zalapám po dechu.

Ale v tom se třikrát ozve vzdálené zatroubení z mého zaoceánského parníku.

Ještě aby mi neodplul, a nenechal mě tady!

Nechám žebráka, co je ekonomem tak, a běžím zpátky do přístavu, vrážeje přitom do lidí. A jak do nich vrážím, všimnu, že to, co v jejich tvářích ještě před chvilkou zdánlivě neexistovalo, totiž předzvěst jakési strašlivé  katastrofy, je již skutečné a narůstá do obludných rozměrů...

Zatímco čtěte tyto řádky, jsem na dovolené. Za několik málo minut překročí naše plavidlo rovník. Na jeho palubě se už vše chystá na Neptunův křest pro ty, kteří tuto pomyslnou čáru dělící zemské polokoule od sebe, překročí poprvé ve svém životě.

Nu, jsem jedním z těch, kterých se Neptunův křest týká. Vyhnout se mu není možné, to bych se dokonale společensky znemožnil, vůbec nevím, co mám od toho čekat.

Může se tedy někdo z vás divit, že mé myšlenky jsou dnes krutě vychýlené z rovnováhy zrovna tak, jak byly krutě vychýlené ze své rovnováhy klíčové ekonomiky v památném létě roku 2008?

Tehdy se také všichni, až na pár osvícených výjimek, tvářili, že je zdánlivě vše úplně v pořádku. Ale nebylo, pod povrchem to skrytě vřelo a přehřívalo se.

Zrovna tak, jako to skrytě vře a přehřívá se ve mně i teď, kdy mne od Neptunova křtu dělí doslova už jen pár sekund, líp už mi být nemůže!