Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

            Měli jsme dojem, že v tiché čajovně nikdo není.

Ano, zdálo se nade všechnu pochybnost (a zdravá skepse je to, co pořád ještě drží lidského ducha přes veškerou ofenzívu islámu nad temnou vodou bytí a času ), že i tato čajovna je dokonale opuštěná.

            Chtěli jsme už s neskrývanou úlevou tuto nepředstavitelně odpornou špeluňku, v níž se všude na zemi povalovaly vyluhované čajové sáčky, opustit. Ale v tom jsme si všimli, že v úplně nejvzdálenějším rohu, pod dutým zrcadlem prapodivného tvaru, přece jen kdosi sedí, maje před sebou sklenici nápadně kalné tekutiny.

            Nemohlo být nejmenších pochyb, že je to ona osoba, kterou hledáme, neboť ona kalnou tekutinou ve sklenici nemohlo být nic jiného než kurevsky silné pigi.

            I ona osoba už si nás všimla.

Mocnými posunky (které ovšem zároveň i prozrazovaly duševní chorobu, spíše však více duševních chorob), zvala nás v tom strašlivém tichu, jež se nelítostně rozléhalo po celé čajovně, a jež nebylo rušeno ani spěšnými kroky obsluhy (tu ovšem nebylo vůbec vidět, možná ani neexistovala, a pokud ano, tak jen v čísi šílené představě), abychom k ní přisedli.

Váhavě jsme tedy postupovali vpřed, a když jsme se k oné osobě přiblížili dostatečně blízko, sevřelo se nám hrdlo takovým hnusem, že umělecky ztvárněnou podobu něčeho takového marně bychom hledali nejen ve světové, ale i v české literatuře.

„Lidská veš! Odporná lidská veš!“ vyskočilo nám hned v hlavě a zřejmě jsme nebyli daleko od skutečné, jedině platné pravdy.

Ona osoba, k níž jsme si měli brzy přisednout, s níž jsme již brzy měli sdílet jeden stolek v této tiché čajovně, opravdu ze všeho nejvíce připomínala lidskou veš. Připomínala ji tak dokonale, že by jí člověk s největší chutí, chvěje se přitom však maximálně možným zhnusením, rozmáčkl mezi prsty, myv si pak aspoň tři dny ruce v nejméně desetiprocentním roztoku kyseliny solné.

„Nebojte, je to jen pigi! Nic vám neudělá! Maximálně vám zatemní mozek jako mně, hehe!“ rozesmála se ona osoba, všimnuvší si našeho zaváhání, ukazujíc přitom na onu kalnou tekutinu, jež se nyní jevila ještě odpornější.

Snad na důkaz absolutní platnosti svých slov vzala sklenici a rychle, během několika sekund, ji před námi vyprázdnila.

Položivši ji na stůl, opět se rozesmála: „Vidíte, neříkal jsem, že je to jen pigi, hehe?“

Když zmizela ona kalná tekutina, cítili jsme se přece jen trochu bezpečněji, třebaže nás všechen ten hnus neopustil. Ba právě naopak, mikroskopickými, takřka nepatrnými, ale o to vytrvalejšími krůčky se stupňoval.

Věděli jsme však, že je to zkouška naší vůle. Že je to jakási předehra k poslednímu soudu, před který, až všechno tady půjde definitivně do řiti, budeme muset taky jednou tak jako tak předstoupit, hrozíce se sami sebe, všech hříchů, provinění proti bohu, kterých jsme se dopustili, a které v tu chvíli budeme jasně před sebou vidět ve své duši.

Udělali jsme tedy oněch pár kroků, a přisedli k oné lidské vši, jako by ona byla tím nejvyšším soudcem, jenž má rozhodnout o našem příštím věčném bytí či snad nebytí.

Kupodivu byla do nebe volající absurdnost této představy hřejivá, že připadali jsme si najednou, jako bychom každý vypili dobře půl litru skutečného rumu. Ostatně proto taky lidé chlastají jak diví. Aby zahřáli svou duši, putující prázdným a bohapustým mrazivým kosmem, v němž všechno zdá se být nekonečně nesmyslným.

Snad i díky tomu proměnil se náš hnus v blaženost, jež se nás zcela zmocnila, ačkoliv seděli jsme u jednoho stolu s tou nejodpornější lidskou vší, jakou si lze představit.

Člověk může být někdy parazit, doženou-li ho k tomu vnější okolnosti. Pokud se za to stydí, pokud to skrývá, pokud se za to bez přestání kaje, není snad na jeho parazitování nic špatného, neboť takový člověk si sám uvědomuje nehodnost svého počínání, což je a musí být pro něj tím největším trestem. Usínat každý večer s pomyšlením, že jsem jen parazit, není jistě nic záviděníhodného.

Nanejvýš trapné a odporné však je, když se takový parazit chvástá právě tím, že je parazit, když právě toto parazitování považuje za nejvyšší ctnost, jež ho staví nad roveň druhých lidí, právě těch lidí, na jejichž poctivé práci tak okázale parazituje.

A to byl ukázkový příklad i této lidské vši. Blogera na iDNES, jenž se dostal na VIP nástěnku pouhým parazitováním (kdyby ta veš měla ve svém vším těle jen kousek cti, mohla přece VIP status odmítnout, s tím, že není skutečná VIP, ale jen pouhý parazit, každý poctivý člověk by to na jejím místě to přece udělal!)

„Co čumíte vy islamofobní hovada, hehe!“ zvolala lidská veš naschvál, jako by tušila, jaké myšlenky se nám při pohledu na ni honí hlavou, „jsem parazit, no a co?

Parazituji na jiných blogerech, mám se z toho posrat?

Mně nikdo nebude přikazovat, co mám psát, hehe!“

Neřekli jsme na to nic, co taky na to chcete říct?

Ale lidská veš nemlčela, dál se chvástala parazitováním, stavěla jej na odiv.

„Já už parazitoval na lidovkách (lidská veš působila předtím sedm let na blogu lidovek, kde tento hnus fialový provozovala v míře víc než vrchovaté, pozn, aut.)

Pan Hermánek napsal jednou článek ,Milování v lese´. A já hned na to napsal článek ,Smilování v lese´ a drze dal do perexu tutéž fotku stromu připomínajícího ženský klín, hehe!“ smála se lidská veš, jako by jednou za všechna svoje svinstva neměla přijít do pekla, „a parazituji i teď, hehe!

K Šichtařové přibral jsem si i Větvičku, hehe!“

„Mlčte, proboha! Zachovejte si aspoň nějakou důstojnost!“ museli jsme přece jen okřiknout lidskou veš, dotčeni jejím smíchem.

„Důstojnost, co to je?

Já jsem veš, kdo je víc, hehe!?“ rozesmála se lidská veš, ale pak najednou zvážněla, přestala se smát, „chcete, říct, že ti dva jsou snad nedoktnutelní, že se s nimi nemůže polemizovat, že každý, kdo něco namítne proti jejím lžím, kdo se těmto jejím lžím vysměje, je jen parazit?

Když jsem si poprvé přečetl jejich články, divil jsem, proč vlastně tak lžou.

Dělají to kvůli karmě?

Jsou přece inteligentní lidé, nemohou nevědět, že lžou, že si vymýšlejí, že překrucují fakta, dovedně manipulují.

Ano, začalo mne zajímat, jak mohou mít takové články tak vysokou karmu, takový ohlas, zajímalo, mne, jak může někdo takové články psát.

Šichtařová ani Větvička nejsou žádní rebelové, jedou na jistotu. Píší právě a jedině o tom, co je nadmíru populární, o neziskovkách, aktivistech, Bruselu, imigrantech, totalitním státu. Omílají pořád dokola to samé, jen to balí v případě Šichtařové do velmi primitivního stylu, v případě Větvičky do ostravštiny. Ale ty jejich články jako by byly z jedné umělé líhně.

Víte, co je to umělá líheň?

Viděli jste ji někdy?

Byli jste někdy oplozeným vejcem, jež se ze dne na den ocitlo v umělé líhni?“

Ani na tuto otázku jsme však lidské vši neodpověděli (co taky?) a tak lidská veš pokračovala dál, „ani Šichtařová, ani Větvička nejsou to, co ze sebe dělají, na to jsou v tomto bahně příliš spokojeně vegetující tvorové.

I oni jsou jen součástí onoho všudypřítomného, skutečného mainstreamu, který na všechno nadává, a sám sebe staví do role jakéhosi zřídla pravdy, aby i on nebyl ničím jiným než jen propagandou.

,My víme, kde je pravda, my nevěříme, žádným médiím, kdepak na nás Brusel a neziskovky s tou svoji propagandou!’ pomrkávají na sebe spiklenecky čtenáři těchto blábolů, považujíce se za ty dobré, za ty, kteří hájí svobodu (protože karmují Větvičku a Šichtařovou), proti těm, kteří je o tuto svobodu usilovně připravují (úředníci, Brusel, stát, neziskovsky, norské fondy), aby ve skutečnosti byli pořád jen oním stádem, o kterém tak ráda píše Šichtařová.

Ano, vycítil jsem v článcích těchto spasitelů příležitost pro sebe. Jejich hloupost, jejich manipulativnost, pořád se opakující monotónnost nářků na všechno, to je vlastně docela dobré téma, které je vždy po ruce.

Ne, nadarmo se o něm říká, že je líný jako veš!

Proč bych měl chodit pro nějaká témata kdoví kam, když mi je Šichtařová a teď i Větvička, sami strkají přímo pod nos?

Přetavování jejich lží a mnohdy naprostých blábolů je krásná práce, byť práce parazita.

Hněv hlupáků, kteří tuto propagandistickou úderku zbožňují, je pro mne tou nejsladší odměnou, byť odměnou parazita.

Baví mě to. Není důvod, abych to nedělal. Ať už jsou výsledky mého parazitování, jaké jsou, většinou naprosto blbé.

To máte jako s tou paní, která čte moje články zásadně jen tehdy, když se nudí. A protože se nudí imrvére, tak je čte všechny, aby se pak nudila ještě víc, hehe!

Tuhle mne dokonce upozornila, že psům se ocasy netupírují, ale kupírují, jak jsem napsal v jednom svém pitomém článku.

Myslíte, že jsem si to opravil?

Ani nápad, kašlu na to, hehe!“

Kdoví, jak dlouho by se lidská veš smála, kdyby se neobjevila konečně obsluha.

„Panenka Maria!“ vydechli jsme údivem, když jsme spatřili, kdo tady tu lidskou veš obsluhuje.

„Tvůj další čaj, tvé další pigi, krev mého prvorozeného syna,“ postavila Panenka Maria před lidskou veš další sklenici té kalné tekutiny.

„Díky,“ řekla lidská veš a na ex sklenici vyprázdnila.

Zvedl se nám z toho žaludek, všechno se zatočilo před očima, propadlo se kamsi do nicoty. Když jsme se zase probrali, leželi jsme na voze taženém okřídleným koňmi, který řídil takový dobromyslný dědeček.

„Kam nás to vezete?“ zeptali jsme jej.

„Kam? Do té největší řiti, co existuje, do boží řiti, to se ví, kam jinam?“ odpověděl nám dědeček laskavě a dobrácky pobídl koně, „hyjé, hyjé!“

Najednou jsme vzlétli a ocitli se mezi hvězdami zrovna tak, jako hlavní postava Dostojevského povídky „Sen směšného člověka“.