Byla-li tato slova vyslovena před dvěma tisíci lety, pak je jisté, že musíme být k Božímu království mnohem blíže než všichni lidé, kteří tato slova před oněmi dvěma tisíci let uslyšeli poprvé!!!
Od chvíle, kdy vyšlo najevo, kým skutečně jsem, stalo se tak při mém křtu, neměl jsem chvíli pokoje. Vědomí toho, co naložil Otec na má bedra, tížilo mne mnohem víc než kříž, který jsem pak, na konci své mise, nesl a na kterém jsem pak i naposled, ovšemže jen zdánlivě naposled, vydechl.
Byl jsem Otcovou jedinou nadějí na uskutečnění jeho geniálního plánu lidské spásy, nemohl jsem si dovolit jediný chybný krok, jediné selhání, aby veškerá Otcova vůle nepřišla vniveč. Spal jsem špatně a málo ze strachu, abych já nebyl tím, na kom ztroskotá lidská spása.
Nespí-li Ďábel proto, aby bez přestání pokoušel lidskou duši, pak já jsem nespal právě z opačného důvodu, totiž, že mi to nedovolovalo mé Synovství. Ale zatím se mi můj úkol dařilo plnit na výbornou, Otec neměl důvod cokoliv mi vyčítat, plísnit mne za to, že mu kazím jeho záměry s lidmi, že vše nesměřuje k mé oběti tak, jak má.
Dvanáct učedníků jsem si už vybral. Nebyli to žádní vzdělaní lidé, natož teologicky vzdělaní, byli to muži, kteří však do jednoho absolvovali vysokou školu života a tedy byli pro mé účely tím nejvhodnějším materiálem. Brzy se však ukázalo, že tucet mužů je málo proto, aby byl Otcův plán plněn dle příslušného harmonogramu.
Vybral jsem proto dalších svých dvaasedmdesát učedníků.
„Ty a ty, ty taky, ty ne a ty taky ne,“ ukazoval jsem na jednotlivé zájemce, až jich byl požadovaný počet.
Ti, co byli vybráni, se radovali, ti, co ne, mne začali nenávidět za to, že jsem je neuznal dost dobrými, ale tak už to chodí. Nemohl jsem se ohlížet na nějaké hloupé city, mé poslání bylo mnohem důležitější. S těmi, co byli vybráni, jsem absolvoval zhruba týdenní teambulding, během něhož se důkladněji seznámili se základy mého učení, i když mnohá zásadní slova jsem měl teprve vykřiknout.
Když uplynul tento týden, řekl jsem: „Teď už jste připraveni splnit svůj úkol. Půjdete, vždy po dvou, do měst, která kdykoliv v budoucnu navštívím, a budete hlásat mé slovo.
Žeň je sice hojná, ale nejsou lidi. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.
Jděte!
Posílám vás jako nasycené ovce mezi hladové vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky, ani kreditní kartu.
S nikým se cestou nepozdravujte, byť by vás zdravil sebe víc, od každého, koho budete míjet, odvraťte svůj zrak.
Když někam vejdete bez zaklapání do domu, napřed řekněte: ,Salám alejkum!‘
Bude-li tam člověk hodný pokoje, budou-li jeho čakry v pořádku, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte, nenechejte se z něho vyhodit a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu.
Nepřecházejte však z domu z domu, zůstaňte tam, kde jste, co nejdéle to půjde!
Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, neboť nejen pránou je člověk živ, uzdravujte tamější nemocné, budou-li tam nějací, a říkejte jim: ,Přiblížilo se k vám Boží království!‘
Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ,I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: -Přiblížilo se Boží království!-‘
Říkám vám: ,Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu, které proměním v antihmotu!‘“
To jsem řekl svým učedníkům, kteří se okamžitě vydali po dvou splnit svůj úkol.
Uplynul měsíc, během kterého jsem meditoval, když se začali vracet první učedníci. Jejich nadšení neznalo mezí.
„Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu! Plazí se nám u nohou a prosí o milost!,“ jásali ti pozemšťané.
Odpověděl jsem jim: „Viděl jsem Satana padnout jako blesk z nebe. Bylo to v Otcově mysli, věčné a bezedné, v níž jsem obsažen jako Slovo. Hleděl jsem do těch bezedných dálav celou věčnost, myslel si, že je to vězení, z kterého se nikdy nedostanu, protože, jak se chcete dostat z Otcovy mysli, toho věčného pekla, pokud toužíte po svobodě, než jen tak, že vás sám Otec zatratí jako nehodného Syna?
Anebo tak, že budete silnější a větší než Otec!
,Proč mám být jen navěky Syn! Proč nemohu být i já Otec?‘ napadlo mne.
A v tu chvíli jsem uviděl Satana padnout jako blesk k zemi. Tím Satanem jsem byl já sám, pokoušející se svrhnout Otce z jeho nebeského trůnu, abych mohl usednout na Jeho místo. Otec mi tak dal najevo svoji neomezenou moc nade mnou, Synem. Slovo, kterým jsem byl, nechal vtělit, tak jsem se stal člověkem.
Někdy si ale říkám, že je to jen sen, že se mi to jen zdá, že stále dlím v Otcově mysli.
Ale sen to není!
Jsem podroben Otci, a pokud nesplním, co po mne žádá, budu Jím zatracen definitivně.
Jako vy nyní bojujete o svůj život věčný, bojuji o svůj život i já, a tento svůj život získám jen tak, že jej ztratím, jen tak odčiním svůj hřích, kterým byla myšlenka na to, že svrhnu Otce z trůnu a sám budu Otcem!
Ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že i já jsem Otcem!
Co si mi nejasně říká, že jsem-li obsažen v Otcově mysli, musím být nutně i Otcem, protože čím jiným jsme tvořeni než vlastními myšlenkami a představami!
Jsem-li myšlenkou Otce, jeho představou pak musím být Otcem i já!
A je-li tomu tak, pak jsem to já, kdo svrhl sebe sama z nebe, jen proto, že jsem chtěl být sám sebou a proto jsem musím sám sebe zašlápnout jako štíra, jako hada, to znamená nechat se ukřižovat!
A teď jsem dal tu moc i vám. Máte sílu přemáhat nepřítele a vůbec nic vám neuškodí, ani alkohol ne. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám, smrtelným, slepým a hluchým lidem, podrobují nesmrtelní duchové. Spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi, neboť vy, to jsem já sám!“
A bylo to tak, jak jsem říkal. Hleděl jsem do nechápavých tváří svých učedníků a byla to moje tvář, neboť i tito učedníci byli mými myšlenkami a mými představami, jež zcela korespondovaly s myšlenkami a představami mého Otce, protože není nic, co by na tomto nebylo představou a myšlenkou mého Otce, jehož království se blíží tak neodvratně, jako se každá hyperbola neodvratně blíží ke svým asymptotám s věčnou nadějí, že je přece jen jednou protne.
