Platy jak v Německu? Na co by nám asi tak byly?

Existuje na světě spousta  zemí, a v každé té zemi existují také jakési platy. Tak existují i v Německu jakési platy, které by údajně mohly také vegetovat v Česku. Ale zatím nevegetují. Co naplat?

            Zimní, nepříliš vlídný den, do skutečného jara ještě daleko.

            Smráká se.

            V oknech paneláků zachumlaných do polystyrenu rozžíná se elektrické světlo, nezahálí ani pouliční osvětlení.

            Večerní sídliště halí se do světelného hávu, kdesi vrzne popelnice. Je slyšet jak kdosi důkladně sešlapává pet flašku, aby ji mohl narvat do přeplného žlutého kontejneru.

            Na chodnících stojí úhledně srovnaná auta. Jejich průměrný věk je dobře třináct, nebo čtrnáct let. Tu a tam lze ještě pořád zahlédnout i felicii. Toto auto dodává sídlišti cosi nezaměnitelně rázovitého, dělá z něj cosi na způsob skanzenu životní úrovně z devadesátých let minulého století, respektive přelomu milénia.

            Ale auto nejsou samozřejmě na tomto sídlišti to hlavní, i když jsou všude.

            Hlavní na tomto sídlišti jsou lidé. Jeho obyvatelé, kteří zde žijí mezi čtyřmi stěnami svých bytů. Ty se ve valné většině nalézají již v jejich osobním vlastnictví (když splatí hypotéku).

            Ano, lidé jsou solí tohoto sídliště, které se stále tak nápadně podoba mnoha jiným sídlištím.

            Co tito lidé dělají, jak žijí, o čem sní, po čem touží?

            Nejlépe bude, když nahlédneme do jednoho z těch, jen před malou chvílí rozsvěcených oken, a sami tak zjistíme, co jsou ti lidé, kteří zde vlastně žijí, vlastně zač.

            Tak třeba tady to okno v pátém patře, kdo v něm žije?

            Žije v něm puštěná televize, pěkně placatá. Taky v něm, jak vidíme, žijí děti, které ve svém pokoji kutí něco s tablety. A taky v něm dle všeho žije žena, která stojí u plotny a míchá vařečkou v cosi hrnci.

            A co muž?

            Žije zde i nějaký muž, nebo je ta žena samoživitelkou?

            Muže však nevidět!

            Kam se nám poděl?

            Zřejmě se jedná o jeden z mnoha případů neúplné rodiny.

            Ale co to?

            Dveře bytu se najednou otevírají a dovnitř přece jen vchází muž, hlava rodiny!

            Zřejmě to bude ten muž, co před chvílí vystoupil z auta, které šikovně vmáčkl mezi dva stromky venku na trávníku, jen kousek od dětského hřiště.

            Muž políbí ženu, ale co to?

            Vypadá ustaraně, jeho tvář je zachmuřená, i když se vrátil domů!

            Něco ho snad trápí, trýzní a mučí?

            Rychle, ať slyšíme, co říká ženě, ať se dozvíme, co se stalo!

            „To je konec!“ říká muž, a přetře si rukou tvář, „absolutní a definitivní konec.“

            „Co se stalo?“ ptá se žena s neskrývaným strachem, duchapřítomně zmírnivší modravý plamen pod hrncem, „něco v práci? Proč jsi nezavolal?“

            „V práci,“ přikývne ztěžka muž, je vidět, jak se mu ztěžka mluví, s jakou námahou doluje ze sebe slova.

            „V práci? Co se stalo v práci?

            Snad tě, proboha,....,“ žena už nedořekne, co se jí dere z hrdla.

            Muž se na ni podívá, bolestně se usměje a řekne: „Zvýšili mi plat. Jo, už je to tak. Mám teď plat jako v Německu.“

            Žena zaúpí: „Panebože, tak už je to tady! Platy jako v Německu! Já věděla, že to jednou musí přijít! Jak je to možné? Kdybys byl třeba hradní kancléř, tak bych to chápala, že ti zvýšili plat, ale ty přeci nejsi kancléř!

            Ty jsi popelář!

            Popelář!“

            „Taky jsem to nechápal.

            Proč mám najednou plat jako v Německu.

            Zašel jsem si za vedoucím a zeptal se, jak k tomu přijdu, že mám najednou plat jako v Německu.

            ,Zvýšila se ti produktivita práce, tak jsme ti museli zvýšit i plat. To už je prostě takový ekonomický zákon. Když se zvýší produktivita práce, tak se zcela zákonitě zvýší i mzdy.

            Proti tomu nic nenaděláš,‘ vysvětlil mi to vedoucí.“

            „Zvýšila se ti produktivita práce? Tobě?“ podívala se žena nevěřícně na muže.

            „Mně. Už je to asi tak, zvýšila. Nevím, jak se to mohlo stát. Prostě jsem přišel do práce a najednou jsem měl vyšší produktivitu práce.

            Chlapi na mě zírali, taky tomu nechtěli věřit.

            ,Jak to děláš, že máš takovou produktivitu práce?‘ ptali se mě.

            ,Nevím, nemůžu za to, to samo od sebe, zničehonic,‘ krčil jsem rameny, co jsem měl na to říct?“

            „Já tomu pořád nemůžu věřit!

            Nezdálo se ti to?

            Ukaž mi tu svoji mzdu, ať se sama přesvědčím,“ uhodí žena na muže.

            Muž sáhne do kapsy a hodí na stůl štos bankovek plus pár mincí a žena začne počítat: „Dva tisíce, sedm tisíc, dvanáct tisíc, sedmnáct tisíc, devatenáct tisíc, dvacet a jeden tisíc, dvacet šest tisíc, třicet jedna tisíc, třicet šest tisíc, čtyřicet a jeden tisíc, čtyřicet a tři tisíce, čtyřicet osm tisíc, čtyřicet devět, padesát, padesát jedna, padesát dva, padesát tři, padesát čtyři, padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm, jedno sto, dvě stě, tři sta, dvacet, třicet a tři koruny české!“

            „Neříkal jsem to? Jako v Německu!“ hlesne muž.

            „Bože, co teď budeme dělat? Budeme si muset koupit audinu, nebo bavoráka. Taky nějaký barák na Kanárech, ať máme kam létat o víkendech, a taky kde trávit pokojné stáří, a taky si budeme muset sehnat nějakého finančního poradce.

            Ale i tak potrvá chvíli, než si na zvyknem...

            Stojí nám ty peníze vůbec za to?

            Nebylo nám dobře i bez nich?

            Čím víc peněz tím víc starostí, tím větší šance, že se dožijeme vyššího věku!“

            Muž vstane a praští pěstí do stolu: „To všechno ta moje proklatá vyšší produktivita práce!

            Já se o ní nikoho neprosil!

            Chlapům v práci jsem jen pro smích!

            ,Ty bys měl jít, s tou svojí produktivitou práce, dělat do škodovky! Ty bys to tam jistě dotáh‘, s tou svojí produktivitou, až na odborového předáka, hehe!‘ popichovali mě pořád.

            Jim se to směje, když mají sedmnáct měsíčně, to bych se smál taky!“

            Žena vstane a chytí muže za ruku: „Ty za to nemůžeš!

            Za to můžou politici!

            To oni nám pořád slibovali, že budeme mít platy jako v Německu!

            Musíme vyjít do ulic, zaplnit náměstí, svrhnout je a dosadit na jejich místo jiné, poctivější politiky, kteří nám nebudou vnucovat žádné německé platy, ani žádnou vyšší produktivitu práce.

            To musíme udělat!

            Hned teď!“

            „Nemám už na to sílu. Pochodovat ulicemi a vykřikovat hesla proti vládě. Ta vyšší produktivita práce mě úplně vysílila. Zvýšila se mi sice kupní síla. To jo, ale jinak jsem slabý, slaboučký jako repo sazba. Najím se, podívám se na zprávy a půjdu spát, ráno jdu zase do práce,“ řekne muž unaveně.

            To pro pochopení situace stačí. Netřeba už nahlížet dál do okna, dál se nepozorovaně účastnit jedné rodinné tragédie s německým platem.

            Ale cožpak nejsou na tom všichni stejně, když jsou ulice prázdné a náměstí taky, když se nikdo nebouří?

            Cožpak všichni nejsou unaveni svojí produktivitou práce tak, že se jen nají, mrknou na zprávy a jdou spát, protože jdou ráno do práce?

            Cožpak politici, kteří za to můžou, dobře nevědí: „Dejte lidem německé platy a poslušností se vám odvděčí?“

            Mohli bychom nahlédnout do mnoha takových oken a spatřili bychom tam nejspíše stejný výjev. Spatřili bychom tam lidské bytosti, jak nevěřícně třesoucíma se rukama přepočítávají své najednou německé platy a bojí se jak o život toho, co bude z rána nového na finančních trzích...