Hnutí „Žít Brno“ volá po přijímání migrantů do Česka a už přicházejí reakce. O slovo se hlásí mimo jiné uskupení „Slušní lidé“, které bylo Ministerstvem vnitra ČR označeno za extremistické
Díky velkolepému, ve své nejbytostnější podstatě neopakovatelnému, humanitárnímu gestu neomarxistických politiků z hnutí „Žít Brno“, byla skupina vysílených a plavbou přes moře zubožených uprchlíků dopravena z Itálie, kde dlela dočasně novým svým domovem, do našeho druhého největšího města.
„Hle, tady se, přátelé, v jedněch novinách píše, že starosta jakéhosi italského města nabízí zcela zdarma dosti početnou skupinu uprchlíků odkudsi ze samého srdce temnot.
Myslím, že by to bylo pro nás skutečné terno, kdybychom si je vzali. Za trochu jídla budou nám otročit na veřejně prospěšných pracích. Milované Brno nám zarůstá trávou a vůbec náletovými dřevinami, ještě rok či dva a promění se v džungli.
Otroky v naší vyspělé liberální demokracii potřebujeme jako sůl!“ mluvil docela rozumně na jakési schůzi náměstek brněnského primátora.
„Já jsem pro. Člověku je trapně, když musí mlátit bičem vlastní soukmenovce, byť chátru. Oblečeme do oranžových vest otroky, a máme po problému,“ pravilo jakési jiné velké zvíře.
„My jsme taky pro!
Otroků nám třeba jako soli!“ křičeli i ostatní jedni přes druhého.
A jak byli řekli politici z hnutí „Žít Brno“, tak i udělali.
Přivezli z Itálie uprchlíky a nic netušící je ubytovali na Špilberku.
„Tady jste už v bezpečí, nemějte strach. Zamřížovanými okny se k vám nikdo nedostane, zdi jsou pevné a bytelné. Navíc je odtud vidět celé Brno, včetně starého nádraží,“ chlácholil uprchlíky náměstek brněnského primátora, když ti byli už umístěni v malých celách po deseti, dodávaje, „jo, abych nezapomněl, jíst a pít můžete, co hrdlo ráčí jednou denně.“
Utěšeni laskavými slovy bílého muže usnuli pak na prahu noci uprchlíci docela bezstarostně a spokojeně. Mnohým, ne-li všem, zdálo se o ráji, kterého po strastiplném putování konečně dosáhli. Spokojeně pomlaskávajíce ze spaní, netušili, nešťastníci, jakou boudu na ně ušili liberální demokraté z hnutí nikoliv „Pěti hvězd“, ale z hnutí „Žít Brno“!
Nebyli však všichni v tom malém velkém městě Brně takoví bezcitní netvorové, bez kousku srdce v hrudi, bez špetky lásky k bližnímu, bez úcty k jakémukoliv člověku, neboť právě jakýkoliv člověk jako takový je obrazem božím!
„Fuj, taková hanebnost od otrokářů z ,Žít Brno’!“ odplivlo si pár dobrých a slušných lidí, zhnuseno konáním otrokářů z „Žít Brno“.
Naštěstí ti lidé nebyli jen dobří a slušní, ale byli i aktivní jak v posilovnách, tak i na sociálních sítích, takže se jim rychle podařilo zosnovat záchrannou akci, která měla novodobým otrokářům z „Žít Brno“ vypálit jejich liberálně demokratický rybník.
Byl hluboká noc, když se najednou počaly tiše a bez jediného zavrzání otvírat dveře těsných a úzkých cel špilberských, v nichž byli ubytováni otroci, pardon, uprchlíci, a když kdosi začal třást rameny sladce snících spáčů v evidentní snaze přivést je do bdělého spánku. Nebylo to snadné, neboť oni ubožáci byli po svém převozu z Itálie velmi unaveni, ale přece jen se to podařilo.
Překvapeně zírali čerstvě procitnuvší muži ve věku dvacet až třicet let na postavy v bílých kápích, které se nad nimi mírumilovně skláněly.
„Vy muset odtud pryč! Tady vám hrozit velká nebezpečí! Tady nebýt bezpečná půda pro vy. Tady vás chtít zotročit, zneužít na veřejně prospěšné práce. Vy oběť hnusný podvod!
Ale vy žádný strach nemít!
My vás dostat do bezpečí!
Ale my muset pospíšit, za tři hodiny slunce zase vyjít na oblohu!
Schnell, schnell!“ lámavě sdělovaly postavy v bílých kápích uprchlíkům v jazyku, kterým na ně kdysi konejšivě mluvily jejich matky, nevzdělané, leč tradiční, zatímco jejich otcové, nevzdělaní, leč tradiční, vysedávali ve stínu rozložitých stromů a o čemsi celé dny vášnivě diskutovali, srkajíce zkvašenou obilnou kaši.
Postavy v bílých kápích musely rozespalým uprchlíkům dvakrát nebo třikrát zopakovat, jaký strašlivý osud je čeká a nemine, pokud setrvají v těchto těsných a úzkých celách.
Ale jakmile jim to došlo, bylo vše ostatní dílem okamžiku. Postavy v bílých kápích je pod pláštíkem tmy odvedly do přistavených autobusů, které se, hned jak všichni nastoupili, rozjely, vezouce uprchlíky do skutečného bezpečí, a které byly bezpečně naposled spatřeny u Devíti křížů, jak se po krátké, asi desetiminutové přestávce, opět vracejí na dálnici.
Když se politici z „Žít Brno“ dostavili ráno na Špilberk i s okovy a oranžovými vestami, které chtěli navléknout uprchlíkům, zívali na ně jen prázdné cely.
„To byli jistě xenofobové a fašisti!
Osvobodili černého muže ve jménu své zrůdné fašistické ideologie!“ mohli se otrokáři z „Žít Brno“ vztekem pominout.
Ale nebylo jim to nic platné. Jejich nehumánní plán na odlesnění Brna pomocí otrocké veřejně prospěšné práce uprchlíků žalostně ztroskotal, černí bratři slušných lidí už byli dávno na bezpečném místě, zcela mimo dosah rozzuřených otrokářů...
