Musím zásadně souhlasit s argumentací pana J. Bartoně (a taky pana M. Prchala, samozřejmě), pomocí které vyvrací argumentaci pana V. Baráka, jenž obviňuje Rusko a Francii z podlézaní Rusku
Medveděv se docela pomátl, chudák!
Pařil jsem se právě v lázni, když za mnou přiběhla jeho bývalá žena.
„Medvěděv se zbláznil, nechce mi platit výživné na děti! Bože, co si počnu bez rublů? Zemřeme hladem!“ vyhrkla nebožačka, celá se topící v slzách.
„Neplačte! Slzy vám nedělají dobře na pleť, Světlano Vladimirovno, budete ji mít docela vysušenou a okoralou! Půjdu za ním a domluvím mu, aby nebláznil. Napřed po dobrém, a když ne po dobrém. Tak po zlém. Vezmu si tuhleten bič a tímo ho zpráskám jako mužika. Ještě dnes svoje ruble uvidíte, koupíte si za ně chléb a ředkev! Ředkev je tuze zdravá, prospívá celému tělu!“ křikl jsem na nebožačku, popadl bič, který mám své na lokaje, a vyběhl z lázně, tak jak jsem byl, abych Medvěděvovi domluvil, když ne po dobrém, tak aspoň po dobrém.
Medvěděva jsem našel u něho doma na lustru.
„Slez z toho lustru, vidím tě!“ zařval jsem na něho.
„Neslezu!“ odsekl Medvěděv.
„Slez z toho lustru a zaplať ženě alimenty! Seš přece chlap, nasekal jsi děcka, postav se k tomu čelem!“ zařval jsem na něho.
„Nezaplatím!“ odsekl Medvěděv.
„Říkám ti, ještě dnes zaplatíš alimenty, aby se tvoje děti mohly najíst chleba a ředkví. Ředkev je tuze zdravá a prospívá celému tělu!“ zařval jsem na Medvěděva.
„Nezaplatím! Mám jaderné zbraně! Když má člověk jaderné zbraně, nemusí platit výživné!“ odsekl Medvěděv.
„Pomátl ses, nebo co?“ zařval jsem na Medvěděva.
„Zničím celý svět, jen když nebudu muset platit výživné!“ odsekl Medvěděv.
„Ech, pánbůh s Tebou, Medvěděve. Takovým jako ty, patří nebeské království,“ mávl jsem rukou a šel zpátky do parní lázně, Medvěděvovy děti mi přece nestojí za to, aby Medvěděv zničil celý svět, jen kvůli tomu, aby nemusel platit alimenty.
„Máte peníze?“ zeptala se mě Medvěděvova žena.
„Buďte ráda, že vůbec žijeme. Taky jsme už tady nemuseli být. Celý svět už tady nemusel být. Měla jste mít děti s někým normálním, ne s ruským prezidentem. Všichni ruští prezidenti jsou blázni, ech, to už je nás osud,“ řekl jsem a podal ženě desetirublovku, „tu máte deset rublů. Víc vám dát nemohu, jděte žebrat.“
A tak se z Medvěděvovy ženy stala žebračka. Stojí na rohu ulice a prosí lidi, aby se nad ní smilovali, protože se Medvěděv pomátl na rozumu.
Je dnes všude plno takových lidí, kteří se pomátli na rozumu, to bude asi tou válkou, našimi vojenskými úspěchy. Kdoví jestli i já už nejsem dávno blázen stejně jako Kant, protože jen blázen se může narodit v Kaliningradu a mluvit přitom o hvězdném nebi nad hlavou.
Jaképak hvězdy tady u nás v Rusku, copak někdy někdo v Rusku viděl na nebi nějaké hvězdy?
Snad jedině Majakovskij, když vypadl z okna stejně jako Masaryk...
