Dnes bych rád vyzdvihl neprávem pozapomenutého blogera Kroupu. Jeho skvěle vyvážený článek o tom, jak nechápe, proč někdo nechápe, že Putin je masový vrah, je brilantní psychoterapeutickou prací. Keine Ukrajina, kein Problem!
Nejlepší čaj na celém světě dělá tuhle Peskov.
Jak to ten chlap dělá, nevím, chrání si to svoje tajemství, nikomu ho neprozradí, ale fakt, že Peskovovým čajem bych se mohl nalévat od rána do večera (osobně se domnívám, že Peskov nechává spolu s čajem luhovat i svůj knírek, jednou to z něho určitě dostanu!).
I tentokrát byl Peskovovův čaj skvělý, ale jeho nadpozemská chuť evidentně neladila s obličejem Vladimira Vladimiroviče, který byl evidentně zachmuřený.
Dělalo mi to, to se ví, starosti. Vždy mi to dělá starosti, když je Vladimir Vladimirovič zachmuřený a teď mi to dělalo starosti dvojnásob, protože Vladimir Vladimirovič pil rovněž čaj od Peskova a přesto byl zachmuřený.
„Trápí vás něco, Vladimire Vladimiroviči? Za týden máte významné životní jubileum, které oslaví celá naše země, navíc bohatší o čtyři regiony, které jste včera osobně přijal do náruče matičky Svaté Rusi.
Už se nepamatujete, jak se jste se z toho včera radoval, jak jste se smál, jak jste křičel tak, až to bylo slyšet na celém světě, třikrát: ,Urá! Urá! Urá!?'
Včera jste byl štěstím bez sebe, připomínal jste Petra Velikého, ale dnes, dnes, když dovolíte, kaboníte jako Berija, když ho přišli zatknout.
Řekněte mi, trápí vás něco?“ vyzval jsem Vladimira Vladimiroviče.
Ten položil na zem kanystr s čajem a smutně se přiznal: „Ano, trápí mě něco.“
„Co vás trápí? Mluvte proboha! Mluvte docela otevřeně, protože za námi je Rusko, za námi je pravda!“ pobídl jsem Vladimira Vladimiroviče, a pro jistotu jsem ho ještě přetáhl bičem, aby se nebál se mnou otevřeně promluvit.
Bič zřejmě zabral, protože Vladimir Vladimirovič docela otevřeně řekl: „Trápí mě otázka, která mne napadla dnes ráno. Otevřel jsem oči a měl jsem ji v hlavě. Snad kdybych otevřel oči o sekundu později, či o sekundu dřív, napadla by mne jiná otázka.
Ale už se stalo, ta otázka byla ve mně.
Dal jsem si Sprchu, myslím Sprchu od Nohavici, abych tu otázku zahnal, víte, při poslechu Nohavici si vždy náramně pročistím hlavu. Ale teď ani Nohavica a jeho ledová Sprcha nezabrala.
Ta otázka je pořád tady, nezmizela.“
Vladimir Vladimirovič si ukázal na svoji hlavu.
Chytil jsem tu milovanou hlavu do dlaní a pevně ji sevřel, jak nás to učili na vojně a vykřikl: „Co je to za otázku? Řekněte co je to za otázku!“
Vladimir Vladimirovič opravdu sebou necukal, přesto jeho hlas zněl ztrápeně: „Řekněte mi, prosím, ale upřímně, jsem masový vrah?
To je ta otázka!
Jsem masový vrah!“
Čekal jsem to mnohem, mnohem horší, takže když Vladimir Vladimirovič vyslovil svoji otázku, rozesmál jsem se jako šílený.
„Haha, jak jste na to proboha, přišel? Vy a masový vrah, haha!? Jestli vy jste masový vrah, tak co jsem potom já, haha!?“ smál jsem, aniž bych však pouštěl hlavu Vladimira Vladimiroviče, „pusťte to z hlavy!
Vy jste přece žádnou válku nerozpoutal!
Válku rozpoutaly USA a NATO.
Vy nemáte žádnou vinu na smrti ruských vojáků, kteří bránili Rusko na Ukrajině před vpádem západních LGBT hord do Ruska!
Vy jste se zachoval jako čestný člověk!
Masoví vrazi vypadají úplně jinak než vy, Vladimire Vladimiroviči!
Masovým vrahem je třeba Masaryk!
Sice ho ta česká svoloč, která nás potřebuje, nazývá prezidentem osvoboditelem, ale ve skutečnosti to byl masový vrah, který si na USA vymodlil vznik Československa, aby v něm mohl páchat genocidu na sudetských Němcích!
Masový vrah je Havel, protože učinil z Česka americkou kolonii, ten se v krvi přímo koupal.
Ale vy?
Ne, vy nejste masový vrah, vy jste osvoboditel!
Nikdy nebylo Rusko tak velké a tak silné, jako teď, když stojíte v jeho čele! Velké a svaté!“
Moje slova přece jen na Vladimira Vladimiroviče zapůsobila. Na jeho tváři se konečně dnes poprvé objevil úsměv, i když zatím jen lehký, trochu vyplašený, snadno zranitelný.
„Takže můžu použít na Ukrajině taktické jaderné zbraně, abych nevypadal jako masový vrah?“ zeptal se s neskrývanou nadějí v hlase.
„To se ví, že můžete! Dokonce musíte! Ty čtyři oblasti už přece patří k Rusku. Když na jejich území použijete jaderné taktické zbraně, tak se nic nestane, protože je to ruské území. A na ruském území si můžete jako ruský prezident, dělat, co chcete.
Ba právě naopak, použití taktických jaderných zbraní na území těchto čtyř nových oblastí bude definitivním zpečetěním jejich připojení k Rusku. Jejich obyvatelé, kteří jednomyslně hlasovali pro přijetí, si oddechnou, až jim tyto zbraně srovnají jejich domovy se zemí, protože to bude ten nejlepší důkaz toho, že jsou opravdu v Rusku.
Rozhodně tyto zbraně musíte použít, Vladimir Vladimiroviči!“
Úsměv na tváři Vladimira Vladimiroviče nabyl v tu chvíli jasných a zřetelných kontur, už jsem o něj nemusel mít strach.
„Ano, použiju tyto jaderné zbraně. Použiji je, protože nejsem masový vrah, ale osvoboditel,“ zářil Vladimir Vladimirovič upřímnou radostí.
I já jsem měl radost. Tato radost vyplývala z mého nastavení. Já to mám totiž tak, že moudrý neustále pochybuje a nemoudrý hájí stanoviska. A Vladimir Vladimirovič pochyboval. Pochyboval o tom, jestli je masový vrah.
Na to já říkám: „Ne, není! Kdo si vzpomene na oheň v Oděse, až se k nebi zvedne atomový hřib? Ne, Vladimir Vladimirovič vskutku není masový vrah!“
