Tento laureát ovšem tvrdí to, co už dlouho před ním tvrdil slovutný prof. Václav Klaus. A já se ptám, jak to, že prof. Václav Klaus žádnou Nobelovu cenu nedostal?! Kdo jiný než on by ji měl dostat za všechno?!
Z našich starých pověstí mám nejraději tu o našem praotci jménem prof. Klaus.
Kdykoliv je to možné, hned někoho požádám, aby mi ji vyprávěl.
A nejlíp, když mi ji vypráví žena. Proto jsem si pozval do své jurty paní Kateřinu. Má pěkný znělý hlas a taky podivuhodné náušnice, které připomínají kapří jikry. Kapr je ovšem naše národní mytická ryba, kterou náš národ prý kdysi jídával o Štědrém večer a kdo si schoval kapří šupinu pod talíř, tak ten pak vyhrál, podle jiné naší staré pověsti, na tzv. kuponovou knížku rovný milión.
„Promiňte, trochu jsem se zdržela,“ omluvila se paní Kateřina, když se pohodlně usadila v mé jurtě, „ale dojila jsem velbloudici a mléko jí pořád teklo a teklo, ne a ne přestat. Už jsem měl plný fěrtoch mléka, a tak jsem ho musela chytat do všeho možného, co bylo po ruce, nakonec toho bylo skoro třicet litrů.
Jinak bych přišla dřív.“
„Máte dobrou velbloudici. Dejte si pozor, ať vám ji lidi nezávidějí. Nikde neříkejte, že nadojila třicet litrů a peníze si raději schovávejte pod zem,“ poradil jsem paní Kateřině a poprosil, „a teď mi, prosím, vyprávějte, tu naši starou pověst o praotci Klausovi.“
Paní Kateřina s úsměvem přikývla a pustila se do vyprávění: „Náš český národ, udatný a nejchytřejší na světě, žil kdysi v zemi, která rovněř oplývala mlékem a strdím, a pak taky i montovnami a chrámy, kterým se říkalo Lidl, nebo Kaufland, podle toho, jaké církvi patřily. Nežilo se ovšem našemu národu kdovíjak. Žilo se mu z ruky do huby a byli lidé, kteří si mohli dovolit kosit trávníky před svým domem jen jednou za dva dny, ba dokonce byli i lidé, kteří neměli víc než dvě auta, z toho pak žádné SUV.
Naštěstí si lidé sami pěstovali brambory a taky pohanku, a nějak to vždy přežili.
Pak si však globální elity usmyslely, že lidé si přece jen žijí příliš spokojeně a tak začaly strašit klimatickou krizí. Bohužel ne všichni měli tolik rozumu, aby tento podvod prokoukli.
,Je klimatická krize! Musíme se uskromnit, musíme začít žít jinak, musíme se omezit, jako se omezovali křesťanští světci a mystici, kteří odvrhli všechen majetek a živili se jen kořínky! Musíme všichni zažít žít jako Jaroslav Dušek!' začali vykřikovat tito omezenci, kteří se nechali nachytat a uvěřili podvodu s klimatickou krizí.
Jako důkazu se tito omezenci dovolávali údajného sucha a údajného růstu teplot. Ale byla to lež. Co se týče sucha, tak nějaká voda v řekách byla a co se týče růstu teplot, v létě je vždy horko.
Takže to nebyla tak docela pravda tím, čím se oháněli, protože pokles produkce brambor a pohanky, kterými se lidé živili, mohlo způsobit cokoliv jiného než sucho a čtyřicetistupňové teploty. Tvrzení, že za to může sucho a vedro bylo evidentně pseudovědecké
Ale ti lidé, kteří rozvrat společnosti, způsobený nedostatkem potravin a vody, dávali do souvislosti s klimatickou krizí, měli už docela vymyté mozky. A ti lidé, kteří měli rozum jasný, a neuvěřili této lži, věděli, že uskrovňování a omezování spotřeby je cesta do pekla, protože kdyby Češi nemohli v létě jet na dovolenou, rozpadlo by se národní povědomí jako domeček z karet a český národ by přestal existovat.
Jenže ekoteroristi řvali víc a víc. Jejich teror už byl nesnesitelný a pokud se nepřilepovali k silnici, tak jen proto, že ve čtyřiceti stupních by přilepení k asfaltu zhebli tak za deset minut.
A tehdy z lůna našeho národa povstal praotec Klaus, muž moudrý a všemi mastmi mazaný.
,Žádná klimatická krize neexistuje, existuje jen klimatická změna a to ještě kdoví jestli!' poučil moudře národ a hned nastínil řešení, ,jestliže je sucho, jestliže se krajina, ve které žijeme sotva dva tisíce let, stala neobyvatelnou, pak není nic lehčího, než si najít jinou krajinu, kde se bude dát v zimě lyžovat!
Jako jsme kdysi přišli do této země, tak z ní nyní odejdeme a klimatická změna bude na nás krátká. Lidé to tak vždy dělali, že migrovali, podle toho, kde se dalo žít.
Na nic nečekejme a vydejme se na cestu, už zítra můžeme být v nové, mlékem a strdím oplývající domovině!'
A tak náš národ pod vedením prof. Klause opustil starou, vyschlou, k ničemu již nepotřebnou vlast a vydal se hledat vlast novou, takovou, kde by se dalo snadno žít. A taky ji našel, i když se kvůli tomu musel přeplavit na gumových člunech přes moře, našel ji tady, v někdejší Ohňové zemi.
Když gumové čluny dorazily po půl roce plavby k jejím břehům, vystoupil na pevnou zem jako první právě praotec prof. Klaus.
Uviděv hojnost všeho zde, padl na kolena a zvolal: „To je ta země oplývající strdím mlékem, země zaslíbená, domov náš!'
A tak jsme zůstali soudržným a životaschopným slovanský kmenen, který praotec prof. Klaus přivedl do téhle krásné země. Ostatně byl to jeho nápad, vzít si do gumových člunů velbloudy, díky kterým sdílíme společné základní hodnoty a přání, a kteří nám pomáhají čelit případným hrozbám agresivních a ideově pevných jiných civilizací.“
Kateřina dovyprávěla moji nejoblíbenější starou českou pověst. Právě zapadalo Slunce, vyšel jsem před jurtu a nechal se zalévat jeho rudou září, jež ve mně vyvolávala ty nejvroucnější vlastenecké city.
Prý tady předtím, než jsme sem pod vedením prof. Klause, přišli, žili jen tučňáci...
