Vypadá to, že brzy budeme mít nového prezidenta, protože ten nynější se nám již docela rozpadne, ale ještě předtím bude všem pro smích jako ten paralytický oficír z Petrolejových lamp
Není divu, že si Brigitte Acronová a Ivana Jemanová hned, i přes jistý věkový rozdíl, padly do oka.
Dvě ženy, které dobře vědí jak nelehký a někdy i krutě nemilosrdný (viz Livia Klausová) je úděl prvních dam, manželek velkých, ne-li největších státníků, si jistě mají o čem dlouhé hodiny a hodiny povídat u kávy, zatímco jejich muži vrší na sebe jeden státnický čin za druhým.
Ivana Jemanová tak často navštěvovala Brigittu v Elysejském paláci, protože jako absolventka humanitního oboru romanistiky Paříž i Francii prostě zbožňovala.
A nejinak tomu bylo nyní.
„Ivano, mon cher!
To jsem ráda, že tě vidím!“ přivítala nadšeně Brigitte Ivanu a hned ji posadila do elegantního křesílka, „pošlu pro kávu! Stačí, když třikrát zazvoním a káva bude do tří minut tady!“
Brigitte třikrát zazvonila a opravdu za tři minuty už úslužný číšník servíroval prvním dámám kávu.
„Hm, to v Lánech nemáme,“ povzdechla si Ivana a smutně dodala, „já musím Včáčka aspoň třikrát přetáhnout bičem, než mi ten ičus donese kávu, ale to ti je taková brynda, že by to nepila ani ta největší žumpa v pražské kavárně.“
„Obsluha je tady skvělá, to je fakt,“ souhlasile Brigitte, ale vzápětí namítla, „ale jinak to taky není kdoví co.
Ten můj Eman smolí pořád nějaké státotvorné projevy, mě už to fakt nebaví.
Tak si představ, mon cher, že zrovna včera měl projev na Sorbonně před diplomaty a všelijakými experty.
Ale to není všechno!
Představ si, že ten můj crétin nejenže u toho neseděl, a nedržel mikrofon v ruce, on ti to ještě navíc četl z papíru, místo aby to říkal hezky z patra!
A kdybys slyšela, co ten můj blb říkal!
To ti byla úplná zahraničně politická doktrína!
Já mu řekla, když to psal: ,Už zase onanuješ na lavičce v parku?
Myslíš, že to bude něco zásadního?
Podívej se na Miloše!
Ten má, mon dieu, projevy, ten v nich nastiňuje budoucnost, vytyčuje cíle, definuje české národní zájmy a formuluje otázku malého národa v dnešním globálním světě!
Ty meleš jen nesmysly, ubožáku!’
To jsem mu řekla a on mi nebyl ani schopen říct, že jsem unda.
Místo toho mne políbil, a řekl, abych se nebála, že Francie bude zase velká a s ní i Evropa.
Nejraději bych mu nafackovala, jako tenkrát v lyceu, když mi namazal židličku štěpařským voskem.
Mám já to tady ale trápení!“
Brigitte neměla div slzy na krajíčku.
Ale Ivana svou nejlepší kamarádku chlácholila, jak nejlépe uměla.
„Trochu Emanovi křivdíš, je to hodný a něžný chlapec,“ řekla konejšivě a dodala, „víš, ten můj, vlastně ani žadnou zahraniční politiku nemá, stejně jako nemá žádné cíle, natož aby definoval národní zájmy a formuloval otázku malého národa v dnešním globalizovaném světě.
On vždycky čeká, co až Nejedlý a Putin, a podle toho se zařídí.
Kdepak Miloš a nějaký zásadní projev, nějaké formulace smyslu existence českého národa, na to ho opravdu neužije.“
„Ale aspoň mluví z patra a pronáší bonmoty,“ oponovala Brigitte.
„Hm, to je fakt,“ musela přiznat Ivana, i kdyby nechtěla, „teď byl v rádiu, a zase tam všem vynadal do blbečků a ekonomických zmrdů!“
„Blbečků a zmrdů?
Voila magnifique!
To by ten můj poseroutka nikdy nedokázal, vynadat Le Peňové do urev!“ zvolala Brigitte a pak se zeptala, „a těmi zmrdy myslel koho?“
„Ale, Koženého a tak,“ mávla rukou Ivana.
„Koženého?“ podivila se Brigitte a pokračovala, „nechtěl ho Miloš dostat za mříže v rámci akce Čisté ruce, kterou vedl Jaroslav Bašta?
Ta akce byla ale, pokud si vzpomínám, nakonec velmi neúspěšná. Žádný ekonomický zmrd nešel sedět, tím spíše Kožený, jen Bašta šel dělat velvyslance do Moskvy a teď píše články v Parlamentních listech o tom, že NATO chystá válku s Ruskem.
Nebo si to s něčím pletu?“
„Nepleteš.
Žádný ekonomický zmrd tehdy nešel do kriminálu a Bašta šel skutečně do Ruska,“ odpověděla Ivana.
„Hm, to se může stát,“ řekla a pak najednou vypískla nadšením, „víš ty ale co?!
Vyměňme si ty naše chlapy!
Já si vezmu Miloše sem, a ty si vezmeš Emana do Lán!
Vždyť ještě nejsi tak stará, abys už nikdy nepoznala lásku!
Už se těším, jak to Miloš natře té uundě Le Peňové, co se tahá s Putinem jak ta nějvětší děvka!
A ty zase uvěříš, že láska ještě existuje.
Eman je něžný, ale mě už se ta něha přejídá, já potřebuju kus chlapa, který v demokratické diskuzi přetáhne oponenta holí a je vymalováno!
Platí?
Platí!
Vyměníme si manžele!“
Brigitte tak dlouho žadonila a přemlouvala Ivanu, až se Ivana přece jen podvolila přání kamarádky.
Tak se Miloš Zeman objevil v Elysejském paláci a Emanuel Macron na Hradčanech.
„To je prezident, za kterého bych se snad ani nemusel stydět,“ pomyslel jsem si, když se Macron energicky pustil na Hradčanech do prezidentského díla, ano, pomyslel jsem si to, mrdaje úplně na to, jak mě za tuto myšlenku onálepkuje rudohnědá sebranka ve Valentových Parlamentních listech.
