Předseda vlády psychouš, prezident psychouš. Slova básníkova v geniální zkratce dávají odpověď na tzv. českou otázku, kterou si lámal hlavu už i TGM
Se svou denní prací hradní kancléře byl Vratislav již takřka hotov. Zbývalo pro dnešek již jen jediné, přepočítat peníze, které mu donesl ředitel hradních lesů.
„Tu máš, přepočítej to, prosím tě.
Já na to nemám odvahu. Člověk náhodou u toho přehlédne tisícovku a hned má na krku kriminálku!
Tobě šly počty vždy dobře, tys byl na počty vždy kanón,“ podával kolega Vratislavovi třesoucí se rukou igelitku plnou peněz.
Vratislav přepočítávání peněz nemiloval. Jestli se mu na práci hradního kanceláře něco protivilo, byla to právě tato činnost, jež se spíše, dle něho, hodila pro kupčíky v chrámě než pro hradního kancléře. Ale byl dobrá duše a tak zoufalou prosbu kolegy nedokázal odmítnout, aniž by se to pak trpce nevyčítal, že nepomohl bližnímu.
Vysypal peníze na stůl a podíval se na hodiny. Bylo půl čtvrté odpoledne.
„Za hodinu s tím můžu být hotov!“ pomyslil si, věda, že při této práci se spěch nevyplácí.
Pustil se tedy do přepočítávání, každou bankovku důkladně promnul, ba i prohlédl proti světlu, aby se aspoň takto přesvědčil o její pravosti. Přepočítávání trvalo mu skutečně hodinu, jak předpověděl, jeho odhad byl správný. Jsa hotov, vzal se stolu tři svazky již přepočítaných bankovek a strčil si je do kapsy saka. Zbytek pak uschoval do trezoru ve zdi, jehož dvířka pod sebou ukrýval vcelku obraz T. G. Masaryka od nějakého prvorepublikového mazala.
Konečně mohl tedy Vratislav opustit své pracoviště a vydat se domů, do své vily za svou rodinou.
Byv už ve dveřích, zastavil se však, jako by o něčem usilovně přemýšlel. Obrátiv se, vrátil se zpátky do kanceláře, kvapně sundal obraz T. G. Masaryka, znovu otevřel trezor, vytáhl z něj ještě jeden svazek bankovek, strčil si jej do kapsy a trezor opět uzavřel, aby se k penězům nedostal žádný zloděj. Heslo, kterým se trezor otvíral, znal jen on a ještě jeden, zcela spolehlivý a důvěryhodný člověk, který se však touto dobou nacházel na Krymu.
Teď už neměl důvod, proč se ještě zdržovat. Chvatně vyšel ze své kanceláře a následně opustil i areál Hradu. Šel, co mu síly stačily, nechtěl sám sebe okrádat o čas strávený se svou rodinou víc, než bylo nutné. Štěstí mu přálo, jako všem připraveným, když seběhl do metra, stačil naskočit ještě do soupravy, jejíž dveře se již zavíraly.
Získal tak dobře tři minuty, navíc ho nějaká těhotná žena pustila sednout.
„Já už stejně vystupuji na Muzeu, tam mám přestup, sedněte si, pane!“ vyzvala jej a on bez odmlouvání poslechl.
Seděl cestou cestu, i když na Malostranské do metra nastoupila skupina čínských turistů a všichni ve vagónu jim ochotně, vyjma jeho, uvolnili místo. Takto odpočatý, vyběhl z metra a klusem se blížil k domovu. Zdálo se, že jej již brzy dosáhne, když v tom, ve chvíli, kdy byl už jen pouhých sto metrů od své milované vily, vstoupil mu do cesty evidentně silně rozrušený muž.
Vratislav jej hned poznal a taky věděl, na co se jej zeptá a nijak se nemýlil.
„Řeknete mi, proboha, jak to vypadá s mojí profesurou?
Čekám tady na vás už do rána!“ zeptal se onen nešťastník Vratislava i dnes na to, na co se jej ptal takřka každý den již tolik let.
„Pan prezident svůj názor na vaši osobu nezměnil. Pan prezident své názory nemění,“ odpověděl mu Vratislav to, co mu odpovídal na jeho zoufalý dotaz každý den již tolik let, dodávaje, jako vždy, „podle pana prezidenta jste ten nejprimitivnější hlupák, který nikdy nic nedokázal a jenom piští.
Řekl jste přece kdysi, že prezident nestojí nad zákony a proto je i on musí dodržovat.
Řekl a dosud neodvolal!“
„Proboha!“ zaúpěl muž, tváře se tak, jako by se měl každou chvíli zbláznit, „je to opravdu tak, že v této zemi můžete něčeho dosáhnout, jen když lezete prezidentovi do řiti?
Copak není důležité, co ve skutečnosti děláte, nebo neděláte, ale jen to, jak hluboko jste schopni a ochotni vlézt do prezidentské řiti?!
Čím hlouběji do ní vlezete, tím máte větší zásluhy!“
Vratislava však slova nebožáka nerozhodila.
Odpověděl na ně klidně a distingovaně, právě tak, jak to odpovídalo jeho platovému zařazení státního zaměstnance.
„Víte, pane docente, o tom to právě je, ta vaše profesura,“ řekl a pokračoval, „člověk se nestává profesorem na základě toho, čemu se říká vědecká práce, ale na základě toho, jak se dovede pokořit.
Je-li titul profesora synonymem pro moudrého člověka, pak profesorem může být jen takový člověk, který se ochotně a bez protestů skloní před člověkem, který je moudřejší než on.
To je skutečným projevem moudrosti, ne nějaká dlouholetá vědecká práce, či, nedej bože, pedagogická činnost.
Nedokážete víc, že jste moudrý člověk než tak, že vlezete panu prezidentovi do řiti. Jen pro primitivního hlupáka je moudrost zase jen hloupostí, i když má třeba titul profesora, a věřte, že takových primitivních hlupáků s profesorským titulem není v naší zemi, jejíž zájmy pan prezident hájí, zrovna málo.
Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Pan prezident sice vědecky nepracuje, ani pedagogicky nepůsobí, ale zato přečte denně nejméně pět knih. Za tu dobu, co jsem s ním na Hradě, přečetl už tolik knih, že si ani nedokážu vybavit název byť jen jedné z nich, natož kdo ji napsal.
Neuznávat moudrost takového člověka může opravdu jen primitivní hlupák a vy si ještě ke všemu osobujete právo rozhodovat o tom, zda je prezident povinen respektovat zákony či rozhodnutí soudu, abyste tak nejen zpochybňoval, ale i totálně nerespektoval výsledky demokratických voleb.
Nezlobte se, ale člověk takových morálních kvalit, jež jsou tak typické pro nikým nezvolenou pseudoelitu, prostě profesorem být nemůže, ba dokonce ani nesmí, ať si vědecky pracuje a pedagogicky působí, jak chce.
Jak by se pak pan prezident mohl podívat do očí svých voličů, prostých a nevzdělaných lidí, kdyby někoho takového skutečně profesorem jmenoval?“
Jakkoliv mluvil Vratislav klidně a rozvážně, nebožák, jenž si nárokoval své jmenování profesorem jen na základě takového směšného argumentu, že úspěšně prošel celým procesem na univerzitě, že vědecky pracoval a pedagogicky působil, se docela rozzuřil.
„Do prdele s vámi, pičusové!“ vykřikl a snad by i Vratislava inzultoval, a tak mu dal za pravdu, kdyby ten rychle nevklouzl do branky u své vily, ke které mezitím došli.
Tam za brankou své vily, tam už byl v bezpečí. Teď udělal Vratislav jen pár kroků a byl doma.
„Konečně jsi doma! Nemohla jsem se tě dočkat! Kde jsi byl tak dlouho? Seděl jsi v metru? Měla jsem celý den strach, že budeš stát celou cestu!“ vrhla se mu hned kolem krku manželka.
„Seděl jsem, neměj strach,“ odpověděl Vratislav.
„Uff, to jsem ráda, že’s nestál!“ oddechla si manželka a dlouze jej políbila.
„Byl bych býval přišel dřív. Ale zdržel mě zas jeden, co chce být profesorem,“ řekl Vratislav, když mu manželka konečně dovolila promluvit.
„Je to ale pakáž, tihle inteligenti!
Takhle tě okrádat o čas, který můžeš trávit s rodinou!“ div si neodplivla manželka.
„Já nevím, co s tou profesurou pořád mají,“ podivil se Vratislav, vyzouvaje si boty, „já taky nemám bezpečnostní prověrku a nic si z toho nedělám. Naopak, jsem ještě rád, že ji nemám.
Podívej, co jsem ti přinesl.“
Už vyzutý, sáhl Vratislav do aktovky a vytáhl z něj dárek, který dnes přinesl manželce z práce.
„Jůůůů, to je přece nejdražší chujawej!
Takový jsem vždy chtěla, Vráťo!“ vydechla nadšením manželka a přitulila se k Vratislavovi celým svým pružným tělem.
„Co kdybychom si o víkendu zaletěli na rodinný výlet do Vorkuty?
Ještě tam bude polární noc.
A taky bychom se mohli mrknout na Bělomořský kanál.
Co ty na to?“ pošeptal Vratislav ženě do ucha.
„Jůůů!
Bělomořský kanál jsem chtěla vždy vidět, už jako malá, tolik mi připomíná kanál Odra-Dunaj-Labe!“ vypískla nadšením Vratislavova žena a nemluvila vášnivě pak už celý večer, který strávili v rodinném kruhu sledováním TV Barrandov, o ničem jiném než jen o tom, jak se těší, až uvidí Bělomořský kanál.
