Jak nám populární „ekonomka“ ukradla pravdu

Kdo ví, proč nám populární „ekonomka“ bez přestání lže. Nebo že by se nám snad taky chystala na Hrad?

            Paní Parketa byla zase v šoku.

            Jistě v šoku je dnes kde kdo, mě nevyjímaje.

            Ovšem paní Parketa byla ještě ke všemu hysterka.

            Když má hysterka šok, je to pro její okolí velmi nepříjemné.

            Asi tak, když bydlíte v nějakém domku s výhledem na pěknou přírodní scenérii, nemusí jít rovnou o přírodní rezervaci s ohroženými druhy, ale třeba jen shluk keřů a různých remízků, kde se sdružují v drobná hejna koroptve, nebo jen navečer poletují chrousti.

            Léta na to čučíte a najednou, najednou se na tom místě objeví bagry, všechno to, co vás těšilo, zplanýrují. Vypukne čilý stavební ruch a namísto oné líbezné scenérie hledíte na nějaký moderní bytový komplex, který opravdu vypadá i ve skutečnosti stejně tak blbě jako na digitální vizualizaci, včetně lidí a aut.

            Okolí bytového komplexu je příkladně vyasfaltováno, aby bylo kde parkovat. A tam, kde byla v noci příjemná tma, tam je teď světelný smog.

            Je to pro vás nanejvýš nepříjemné.

            Ale co vám zbývá, než zatnout zuby?

            Developer si opatřil pozemky a postavil tam další, n-tý bytový komplex.

            Koho zajímají nějaké přírodní scenérie?

            Když se staví, roste ekonomika. Proto je potřeba všechno zalít asfaltem, stavět nové a nové baráky, abychom nezamrzli, aby se nezastavil čas.

            Místa důvěrně známá se mění. Kde jde něco postavit, tam se něco postaví. Co jde zbořit, to se zboří, aby se mohlo znova stavět.

            „Hlavně, aby se nám nezastavil čas! To je hlavní! Jak se zastaví čas, tak je konec!“ víte však, že žádný sentiment, ani soucit s minulostí není na místě, a proto se s tím nakonec smíříte, chápete, že je to oběť, kterou je nutno přinést, aby se nám, nedej bože, nezastavil čas, o propadu ekonomika ani nemluvě.

            A to samé platí i pro hysterku, která je v šoku.

            Nesmíte s ní mít žádný soucit. Musíte jí pořádně nafackovat. Jinak se nevzpamatuje a nepřestane konečně aspoň na chvíli ječet.

            Paní Parketa ječela hodně a ráda.

            „Už zase ječí. Zajdi tam prosím tě, a pořádně jí nafackuj. Kdo to má pořád poslouchat? Kde se v ní pořád bere ten sprostý pocit, že má právo zase ječet na celé kolo?“ řekla mi družka, když se paní Parketa zase rozječela tak, že se to opravdu nedalo vydržet.

            Nic naplat, vstal jsem a šel paní Parketě pořádně nafackovat, i když už z toho její věčného fackování mám na dlani krvavé mozoly. Za půlhodiny bylo konečně hotovo. Paní Parketa na chvíli ztichla, a já se mohl vrátit zase domů.

            „Uff, kéž by ta nána konečně dostala už rozum,“ odfrkl jsem, ztěžka dosedaje na židli.

            „Proč zase ječela?“ ptala se mě družka, masírujíc mi znavenou ruku.

            „Ječela kvůli Horáčkovi,“ řekl jsem.

            „Kvůli Horáčkovi?“ zeptala se družka.

            „Jo, prý jsou kvůli němu drahé byty v Praze. A taky se prý kvůli němu v Praze skoro nestaví. Prý se kvůli němu v Praze za posledních deset let nepostavil ani jeden byt,“ řekl jsem.

            „V Praze se nestaví bytové domy?“ podivila se družka.

            „Podle té nány ne,“ přikývl jsem.

            „Hysterky mívají nejrůznější utkvělé myšlenky,“ poznamenala družka a dodala, „takže za to může Horáček?“

            „Ano, Horáček. Řekl totiž, že nepovažuje za správné, pokud občané budou připraveni, to jest, připraveni nějakým zákonem, tedy státem, o právo vyjadřovat se k dění v bezprostředním okolí. Proto jsou teď v Praze drahé byty, protože to Horáček řekl. Takže, kdo chce v mít v Praze levné byty, ten by neměl volit Horáčka. Tedy aspoň tak jsem to z toho jejího jekotu pochopil.

Au,“ zasyčel jsem bolestí, protože se družka dotkla svalu, který jsem si při fackování paní Markéty bolestivě natáhl.

„Bolí tě to?“ zeptala se družka.

„Jo, bolí,“ přikývl jsem, skoro zralý kvůli tomu na péenku.

            „Takže zase ječela kvůli té své manipulaci a lhaní?“ zeptala se družka, co nejjemněji se dotýkajíc bolavého místa.

            „Jo, ona přece ani kvůli ničemu neječí,“ přikývl jsem.

            „A o neziskovkách říkala co?“ chtěla vědět družka.

            „To, co vždycky. Že rostou jako houby po dešti, že je všechny financují norské fondy, že se domnívají, že mohou do všeho mluvit. Ale konkrétní příklady neziskovek, které brání, financovány z norských fondů, výstavbě bytů v Praze, neuvedla. Jen ječela a ječela a já ji mlátil a mlátil, až si natáhl sval.

            ,Mzdy by mohly být vyšší, než máme, byty by mohly být levnější, než jsou, utrácet bychom mohli víc, než utrácíme, developeři by nekončili v blázinci, my to v Next Finance spočítali!’ ječela nakonec pořád už jen dokola,“ mávl jsem levou rukou, kterou mi družka nemasírovala.

            „Co má pořád s tím Next Finance?“ zakroutila hlavou družka.

            „Vím já?“ pokrčil jsem rameny a dodal, „zvláštní je, že například ceny nemovitostí v Londýně jsou mnohem větší než v Praze, přestože tam nikdo nikoho tak neomezuje.

            Slyšela jsi už někdy o spolku za starý Londýn?

            Já ne.“

            „Jestli to není tím, že se do Londýna, jako do každého velkoměsta stahují mraky lidí, což je ostatně celosvětový trend. Počet obyvatel velkoměst roste, a roste i počet obyvatel Prahy, kdo by chtěl taky zkysnout na českém, potažmo moravském, nebo, nedej bože slovenském venkově, bez kultury, bez pražských kaváren, mezi vidláky, kteří volí Zemana?

            Poptávka po bytech v Praze je velká, jako ve všech velkoměstech, hypotéku dnes dostane každý. Asi nezbude nic jiného, než vykácet parky a zastavět všechny volné plochy, jednu vedle druhé, barákama, kde si lidé budou užívat velkoměstského života.

Pak snad bude líp, pak snad bude šílenství vyhověno se vším všudy.

Ale nemám dojem, že by se v Praze nestavěly žádné byty, ani že, by developeři, všichni ti Sekyrové nebo Vítci, nebo Skansky měli nervy v kýblu.

Ty jo?“ řekla družka.

„Já taky ne. Na jaký pozemek si developeři, ukážou, ten stejně nakonec dostanou. Naopak, myslím, že na tom docela dobře vydělávají“ dal jsem jí za pravdu a v tu chvíli se paní Parketa zase rozječela.

„To snad není pravda!“ divže nezaječela i družka, což bylo, při intenzitě toho opětovného jekotu celkem pochopitelné, „kdy ta kráva konečně pochopí, že to její ,vyjadřování se k dění v okolí’ není žádným jejím právem?“

„Asi nikdy. To by totiž znamenalo, že už není hysterka. To v jejím případě nehrozí ani náhodou,“ řekl jsem a s nataženým svalem šel paní Parketě zase nafackovat, aby byl aspoň na chvíli, malinkatou chvíli klid.

Takový docela normální klid, klid jako v hrobě, ale na na Olšanech, ani Vyšehradě, jako v hrobě, o kterém nikdo neví.

,