Včera byl zcela bezprecedentně fialovou žebrotou násilně zastaven natřískaný vlak z Č. Budějovic do Prahy, aby se lidé nemohli zúčastnit protivládní demonstrace za mír a svobodu proti nové totalitě a covidovému apartheidu
Vlak, do kterého Švejk v dobré víře nastoupil v Táboře, nejel do Českých Budějovic, jak Švejk předpokládal, ale opačným směrem do Prahy. Byla to nepochybně jedna z těch nesčetných náhod, ze kterých jsou utkány lidské osudy. Je zcela jisto, že jako Švejk omylem nastoupil do nesprávného vlaku, tak se stejným omylem stal i největším vojevůdcem Alexandr Makedonský, neboť ten byl silně fixován, jak známo na svou matku, která ho kojila do jeho pětadvaceti let.
A vlastně to byl i zázrak, stejný, jako když se pražskému arcibiskupovi Dukovi vždy o půlnoci zjevovala Panenka Maria v převleku za lehkou ženštinu, aby takto vyzkoušela pevnost jeho víry, že se Švejkovi podařilo do vlaku nastoupit, protože ten byl plný lidí, kteří se v něm mačkali tak, že si vzájemně hleděli do očí, jež byly povětšinou neobyčejně oduševnělé.
„Když jsou vlaky takto plné, trpí tím neobyčejně kultura cestování,“ prohlásil Švejk, když se mu podařilo přitisknout na nějakou tlustou paní, jež v ruce třímala českou vlajku, a dodal, „a navíc je tím ohrožena bezpečnost státu. Kdybych se nebyl býval dostal do vlaku pro veliký počet cestujících v něm, nemohl by můj pluk odtáhnout do Haliče, protože pluk nemůžou poslat na frontu, když mu chybí i jen jeden jediný voják. Museli by na mne v Budějicích čekat, dokud bych nepřijel. Pořádek musí být, když na frontu do Haliče, tak všichni!“
Tlustá paní, které byla Švejkova slova určena, odpověděla: „Právě proto jedeme do Prahy. Abyste už nemusel táhnout se svým plukem do Haliče a tam padnout za cizí zájmy. Fiala bude viset a bude zase mír a všechny peníze investujeme do zdravotnictví. Ještě dnes svrhneme vládu, protože od státu nechceme vůbec nic, jen vyrovnaný rozpočet. To není o žádné nenávisti, to je o lásce.
Nás nezastaví, je nás sto tisíc!“
Švejk se mile usmál: „Ale to je omyl, vy nejedete do Prahy, ale do Budějic!“
Jenže tlustá paní zavrtěla hlavou: „Ne, jedeme do Prahy. Za chvíli budeme v Benešově.“
Načež Švejk odpověděl: „V tom případě budu muset vlak zastavit, protože já musím jet do Budějic ke svému pluku a pokud tento vlak jede do Prahy, tak se od Budějovic vzdaluji a to nejde, protože jsem voják a musím jet ke svému pluku, jelikož jsme ve válce.
A když jsme ve válce, má voják vždy přednost před civilem. Takže já teď musím vlak zastavit, jinak by to byla z mé strany dezerce a ta se přísně trestá. Ona je to i moje povinnost, když jsem voják, zastavit vlak, když nejede do Budějovic, ale do Prahy.
Nelekněte se, milá paní, teď to trochu cukne.“
A než se paní nadála, sáhl Švejk na záchrannou brzdu a zatáhl za ni, aby zastavil vlak, který ho odvážel od jeho pluku.
A tak se stalo, že naprosto plný vlak z Českých Budějovic do Prahy byl odstaven v Benešově, aby dobrý voják Švejk dostál své vojenské povinnosti, a mohl se dostat co nejdříve ke svému pluku v Budějovicích, a ten mohl s velkou slávou odtáhnout do Haliče a tam bojovat za cizí zájmy.
Lidé, kteří v tom vlaku cestovali, si museli vystoupit a neměli žádné informace, co bude dál, zatímco dobrý voják Švejk si to už mašíroval zpátky k Budějicím, jako by dál už nemělo být vůbec nic…
