Jednou to přijít muselo. A přišlo to teď. Ale není se čeho bát. Těm, co budou věčně zatraceni, už bude srdečně jedno, že nejsou obsaženi v boží mysli, ti, co budou spaseni, budou chrochtat blahem
Ďábla, který by se snad vydával za Krista, čině oč velkolepější, o to falešnější znamení, poznáte od skutečného Krista docela snadno. Nepotřebujete k tomu ani elektronový mikroskop, ani urychlovač částic, ani Hubbleův teleskop, ba dokonce nemusíte ani ztrácet čas analýzou DNA, protože Ďábel nemá, na rozdíl od skutečného Krista, rány, jeho, Ďáblova, pokožka je dokonale neporušená, ba dá se dokonce říct, že je hebká jako pokožka batolete.
Sotva jsem tedy mohl Krista, který se mi zjevil uprostřed čilého lelkování považovat za Ďábla, neboť on sám se mi hned prokázal, když pravil: „Zde jsou mé rány! Sáhni si! “
Samotným zjevením Krista nebyl jsem nijak překvapen, tušil jsem už delší čas, že pokud se někomu zjeví, tak se zjeví mně, protože mám k němu ze všech lidí, co běhají po tomto světě, nejblíže.
Rány, kterými se mi Kristus legitimoval, byly opravdu impozantní, dalo by se, s jistou nadsázkou samozřejmě, říct, že pro tyto rány nebylo téměř vidět samotného Krista. Impozantní protože vskutku odporné, přetékající hnisem zrovna tak, jako srdce Kristovo přetéká láskou k lidem a tento hnis čímsi připomínal ropu, což jej činilo ještě hnusnějším a odpornějším, než jak hnis hnusným a odporným běžně bývá.
Ale může to být jinak?
Může být něco odpornějšího a hrůznějšího než Kristovy rány, má-li patřičně vyniknout nestvůrná velikost Kristovy oběti?
Nemůže být odpornějších a hnusnějších ran než ran Kristových, protože hnis, který z nich vytéká, to není nic jiného než naše hříchy, jež vzal Kristus tak velkoryse na sebe. A ovšem není nic odpudivějšího než tyto Kristovy rány i z toho praktického důvodu, aby naše spása nebyla tak jednoduchá a snadná, proto může být sotva na zemi odpudivějšího zjevu, než jakým je sám Kristus, kam se na to hrabe proměněná hostie!
Bylo zcela zřejmé, že přede mnou stojí Kristus, ale i tak jsem řekl: „Netřeba mi tvých ran, abych věděl, kým jsi.“
Kristus se usmál a řekl: „Nechceš si na ně sáhnout, nechceš se jich dotknout?“
„Nejsem katolík, abych se potřeboval do nekonečna rýpat v tvých ranách, abych se musel rochnit v hnisu, který z nich vytéká, abych se jen kvůli tomu mohl považovat za zbožného člověka, za takového, jehož spása je hotovou věcí, přes kterou nejede vlak do Osvětimi,“ odpověděl jsem.
„To jsem rád, že se nepotřebuješ rochnit v mém hnisu. Jen si to představ! Z mrtvých jsem vstal, to jest hnilobný proces v mém těle byl zastaven, obrácen proti toku času, ale ty rány se mi ne a ne zahojit.
Jak je to možné, řekni sám!
A přitom v království mého Otce není nic hmotného, protože můj fotr, jak víš, je takříkajíc nutnost, nebo jak to říká Akvinský, a přece všude sebou vláčím ty svoje rány!
Tolik malomocných jsem zázračně uzdravil, že měli pleť jak lůno mé matky, to jest absolutně neporušenou, ale ty moje rány pořád jen hnisají!
Řekni mi proč se pořád nechtějí zahojit?“ zoufal si Kristus.
„Protože to tak lidé chtějí. Ty rány jsou tvým poznávacím znamením.
Nejsou rány, není Kristus!
Jsou rány, je Kristus!
S tím nic nenaděláš, ani kdybys ses rozkrájel. Kdybys neměl rány, spousta lidí by se raději nechala věčně zatratit, než by v tebe uvěřila,“ vysvětlil jsem Kristovi, jak je to s jeho ranami.
„Máš pravdu, ostatně jako vždy, protože tvými ústy promlouvám já sám. Bez těch svých ran bych nebyl nikým, nikdo by mi nevěřil, že jsem to já, alfa i omega,“ potvrdil mi Kristus to, co jsem už dávno věděl, co mi došlo už před mnoha lety, a dodal, „proč jsem přišel? Víš to?“
„Vím to, proč jsi přišel. Do konce tohoto světa zbývá už jen pár hodin,“ odpověděl jsem.
„Ano, je to tak. Boží plán lidské spásy se za pár hodin do puntíku vyplní. Přijdu na tento svět podruhé už oficiálně a strhne se obrovská mela. Pustím se do křížku s Antikristem a porazím ho na hlavu, to se ví.
Víš, kdo to je?“
„Ano, vím, kdo to je,“ přikývl.
„Ano, je to církev. Ona křtí vodou, ale ty jsi pokřtěný duchem, proto víš, kdo je Antikrist. Zbavím jej veškerého majetku i moci, tento svět, který ovládl, lehne popelem.
Vzpomínáš si na válku v Perském zálivu?“ zeptal se Kristus.
„Ano, vzpomínám, byla zima, mrzlo,“ přikývl jsem.
„Ano, mrzlo. Tak válka v Perském zálivu se s tím nedá vůbec srovnávat. To, co se píše ve Zjevení, to je ovšem blábol. Celé to nebude trvat ani jednu jedinou sekundu. Antikrist, jenž sídlí v srdcích katolíků, je mocný, ale můj Otec je všemohoucí, a já ostatně taky. Pravím ti, za sekundu bude po všem, bude to jako by se částice srazila se svou antičásticí, než se kdo naděje, bude odsouzen k věčnému zatracení, jaképak zmrtvýchvstání, k čemu a proč?
Kdo bude spasen, těch pár duší, se přesune do jiné dimenze, do mého království, proč se lopotit s nějakým Novým Jeruzalémem?“ otázal se Kristus a dodal, „nedáš to na sociální sítě, že za pár hodin bude konec světa?“
„Nejsem na sociálních sítích,“ připomněl jsem Kristu.
„Ano, ovšem, zapomněl jsem, nejsi na sociálních sítích a pak, stejně by to smazali. A i kdyby nesmazali, kdo by tomu věřil?
Křesťané?
Haha!
Řeknu ti, ani křesťané už nejsou, co bývali. Víš ti první, ďas je spral, ti se aspoň na konec světa těšili, ale ti dnešní?
Ti dnešní se nebojí ničeho víc než mého druhého příchodu na tento svět!
Ale co je mi do nich, řekni sám?
Srazí se částice s antičásticí, a co bude komu platné, že je pravicově orientovaný katolík, když na sociálních sítích a v kostele stejně následuje Antikrista, nikoliv mě?
Řeknu ti, je to ale žumpa tento svět. Ale konec světa dobrý, všechno dobré. Konečně budu mít tuto nechutnou záležitost z krku a budu se moci ve zvýšené míře věnovat svým osobním zálibám a i ty rány se mi snad už zahojí.
Opravdu se jich nechceš dotknout?
Víš, abych si byl sám stoprocentně jistý, že jsou skutečné. Někdy se mi zdá, že to všechno je jen sen, nikoliv ovšem postmortální, ale teprve prenatální. Víš tam u nás, tam je věčnost, a zase jen věčnost, tam se zhroutil čas, nevíš, co je minulost, a co přítomnost, vše se odehrává v jediné sekundě věčnosti, v jakési časové černé díře.
Co když jsem opravdu ještě vůbec nepřišel na svět a všechno je to jen sen, co když mě to všechno teprve čeká?“
Kristus se na mě prosebně podíval.
„Tak ukaž,“ řekl jsem mu.
Nadšeně mi nastavil své rány, a když jsem do jedné z nich ponořil ruku až po rameno, nedočkavě vykřikl: „Tak, co jsou skutečné? Není to sen? Přijdu za pár hodin na tento svět a anihiluji jej z boží moci?“
„Zdají se být skutečnými,“ usmál jsem se.
„Máš pravdu, copak není sen tou nejreálnější skutečností? A já se tolik bál, že sním!“ oddechl si Kristus a zeptal se, „nechutná ten hnis jako nejlahodnější jitrnicový prejt?
Není přece ještě čas velikého půstu, aby se tělo očistilo, ještě přece do něj, aspoň podle církevního kalendáře, zbývá pár dní!“
„Chutná, chutná jako ten nejlahodnější jitrnicový prejt,“ ujistil jsem Krista.
„A přitom není nic hnusnějšího než jitrnicový prejt, haha!“ zasmál se Kristus a z jeho ran se vyvalilo tolik jitrnicového prejtu, že by to stačilo na nasycení všech biskupů, nejen těch polských, načež zmizel, i když samozřejmě jen zdánlivě.
Kristus zmizel, ale jitrnicový prejt, hnis z jeho ran, zůstal. Ti, kdož se na něj teď hladově vrhají, křižujíce se u toho, budou za pár hodin odsouzeni k věčnému zatracení, ale ruku na nejsvětější srdce, nebude právě to pro ně vykoupením?
A já?
Já místo toho, abych vzal mobil a oznámil lidem, že za pár hodin bude konec, vytáhl jsem hrst čajových sáčků z hrnku, máčely se v něm už dobrou hodinu, zatím, co jsem mluvil z Kristem, to by, myslím, mohlo stačit, abych se teď napil toho nejlahodnějšího nápoje.
