Duch Páně je nade mnou, proto mne pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych propustil zdeptané na svobodu!!!
Mívám ve zvyku vždy v sobotu zajít do synagogy. Zvyky jsou dobrá věc, jsou-li i ony dobré, a zajít si každou sobotu do synagogy, je dobrá věc. Ostatně, když vcházím do synagogy, je to, jako kdybych šel na návštěvu ke svému Otci v rámci střídavé péče, můj Otec má právo vidět mě každou sobotu u sebe doma, ve svém domě, takže svými sobotními návštěvami v synagoze i takto naplňuji literu zákona.
A tak tomu bylo i tuto sobotu, kdy jsem se, po svém návratu do Nazaretu, měst, v němž jsem jako kluk snil o svých prvních džínách, vypravil do zdejší synagogy.
Jdu po ulici a lidé mne poznávají.
„Nejsi ten Ježíš, který zde vyrůstal?“ ptá se mne nějaký muž.
„Ano, jsem to já,“ přikývnu.
„Tak ses vrátil do města svého dětství a jinošství, prvních džbánů vína a prvních lásek! Ale víš, co je pěkný bordel? Že Nazaret vůbec není v seznamu 45 měst, který sesmolil ten darebák Josef Flavius! Náš Nazaret!“ rozčiluje se muž, který, jak se ukáže, jde taky do synagogy a mnohoznačně dodává, „chtělo by to nějaký zázrak, aby se o našem Nazaretu vědělo v celém světě!
Ty jsi byl v Indii, aspoň se to říká, pověz, je svět opravdu kulatý a obíhá kolem Slunce?“
„Ano, svět je kulatý a obíhá kolem Slunce,“ přikývnu.
„Panebože, to není možné, tak to bude brzy konec světa. Všechno je naopak, bůh to tak jistě nenechá, vymazal ze světa Sodomu, když nad ní nechal vybuchnout obdobu tunguzského meteoritu, vymaže ze světa i celý svět, pošle na něj kometu, ale ta kometa, to bude vtělený Kristus!“ spráskne muž ruce.
Ale to už přicházíme do synagogy.
Kdybyste se v tu chvíli, jednoho krásného sobotního odpoledne roku 30 po mém narození, respektive roku 3133 podle mayského kalendáře, stáli u nazaretské synagogy, do které jsme právě s oním mužem vcházeli, jistě by vás na mé božské osobě zarazila jedna věc.
Ano, uhádli jste správně, ve chvíli, kdy vcházím do nazaretské synagogy, nemám na hlavě žádnou pokrývku hlavy!
Ano, může se to zdát trochu zvláštní, že nemám na hlavě žádnou pokrývku, když Talmud předpisuje, aby mudrcové nosili pokrývku hlavy a sama prostovlasost je naší starou židovskou tradicí považována za druh nahoty, odsouzeníhodné porušení základních etických norem neslučitelné s jirat šamajim - bázní před Bohem.
Hebrejské slovo erva překládané jako nahota, má ve skutečnosti širší význam, je synonymem hanebného odhalování se, neslušnosti, nevhodného chování obecně.
Ale pokud jste jen v trochu obraze, nemůže být na tom pro vás nic zvláštního, vždyť ani při své poslední večeři nejsem zobrazován s pokrývkou hlavy, přestože i konzumaci jídla přiznává judaismus určitý duchovní význam, protože co není dovoleno člověku, je dovoleno bohu, proto mne, i kdybyste se rozkrájeli na kousky, nenajdete na žádném obraze jiného než prostovlasého, ostatně vlasy mám nádherné, závidí mi je nejedna žena.
Ale zpět do Nazaretu.
Vcházím do synagogy, zcela prostovlasý, jak byste se mohli i vy sami přesvědčit na vlastní oči, kdybyste se v této synagoze nacházeli. Nazaretská synagoga není velká, vejde se do ní odhadem padesát upocených chlapů. Všichni na mě hledí, poznávají mne, vždyť hodně z těch chlapů si mne pamatuje ještě jako malého haranta, je mezi nimi i pár mých vrstevníků, kteří už navěky zkysli v Nazaretu, ženatí s kupou dětí a předčasně zestárlými manželkami na krku.
Nemám nic na hlavě, jak by se slušelo a patřilo, jenže nikdo z přítomných ještě netuší, že právě moje prostovlasost je znamením nové smlouvy, kterou se můj Otec chystá s lidmi uzavřít, vše staré je zrušeno, přichází nové časy, přichází revoluce zpečetěná mojí obětí na kříži, ke které má, aspoň podle plánů mého Otce, dojít za necelé tři roky.
Ještě se nikdy nestalo, aby někdo vešel v sobotu prostovlasý do synagogy, a tak jsou všichni, to se ví, náramně, ohromeni.
„Izajáše! Dejte mi Izajáše! Něco vám z něho přečtu!“ řeknu zvučným hlasem, který nepřipouští odpor.
Kdosi mi skutečně podá Izaiáše.
Otevře jej, chvíli v něm listuji.
„Tady to je,“ řeknu, když najdu to, co chci najít a čtu, „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“
Přečtu to, zavřu knihu a vrátím ji tomu, kdo mi ji podal.
Všichni na mě upřeně hledí, aby taky ne.
Usměji se a řeknu: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli!“
Nedělám nic jiného, než jen v autoritě Božího ducha zjevuji, kým vlastně jsem, že Já jsem tím naplněním Písma. Už předtím jsem chodil po synagogách a učil jsem tam. Nikde se sice nepíše, co jsem tam učil, jako by se všichni, co mne tam viděli a slyšeli nebo aspoň ztratili řeč, vypařili, ale to je pochopitelné, tím učením jsem byl já sám, Slovo Otcovo, tak jak se to nakonec ukáže v celém evangeliu.
Já poslušný Syn, jsem naplněním a zpřítomněním každého Božího slova!
To, co jsem právě přečetl, vypovídá vše o mém nynějším programu tak, jak jej prorok předpověděl. Ale i kdyby ho nepředpověděl, nic by to na tomto mém programu neměnilo, protože celé mé veřejné působení nemůže být pochopitelně odvozeno od toho, co řekl nějaký prorok.
Můj vztah k nemocným, chudým, utlačovaným a posedlým, tedy k těm, žijí na okraji společnosti, tedy to, co ze mne dělá neomarxistictického levicového aktivistu, není ničím jiným než zjevením milosrdného Otcova srdce právě ve mně, v Synu!
Jinými slovy jsem všem přítomným řekl, že kdo mne přijme jako Slovo Otcovo, v té samé chvíli zakusí moc tohoto Slova a jakož i zakusí Boží Lásku, protože mimo mne, každé boží Slovo zůstává nepochopitelné a neplodné, ale boží slovo přijaté ve mně rodí k novému životu, který je nabízen každému z nás.
Jenže v synagoze je to samý konzervativec, v synagoze jako by jen seděli samí Jochové.
„Nemá pokrývku hlavy, je to Ďábel!“ rozkřičí se muž, se kterým jsem vešel do synagogy a sám tím vynáší nad sebou ortel, připravuje se o nový život v božím království, plném nemocných, chudých, utlačovaných a posedlých, které miluji ze všeho nejvíc.
