Mistr Tomáš Halík včera oslavil narozeniny a tak jsem si řekl, že u této příležitosti napadnu jeho základní tezi, kterou hlásá ve svých blasfemických spisech
S bohem jsem v nepřetržitém kontaktu, ono to dnes jinak ani nejde. Já bych si na to snad ani nevzpomněl, člověk nemůže myslet na všechno, ale vševědoucí bůh mi včera sám připomenul narozeniny Mistra Tomáše Halíka.
„Hahaha!“ zasmál se napřed břitce a pak dodal, „jaképak já jsem tajemství, jen se na mě podívej, haha!
A co teprve centrální tajemství, haha?!
Centrální může být tak leda shoz prádla, ale ne bůh!
Řekni sám, jsem tajemství, nebo ne?“
Samozřejmě, že jsem s bohem souhlasil: „Nejsi žádné tajemství, i když Mistr Tomáš Halík říká, cituji z jeho knihy ,Stromu zbývá naděje‘: ,Bůh je tajemství, ne ,nějaké tajemství‘, nýbrž centrální tajemství skutečnosti‘“
„Halík je vedle, jak ta jedle,“ pravil na to bůh a pokračoval veselým tónem, „buď jsem, nebo nejsem. Pokud nejsem, pak je všechno jedno, pokud ale jsem, pak nemůžu být tajemstvím, protože pak bych nebyl bohem, bůh musí být to nejzjevnější, co existuje, viz kniha Genesis.“
„Vím asi, co myslíš,“ přikývl jsem a plynule začal rozvíjet boží myšlenku, „jsi nestvořený, to se ví, a věčný. A jelikož jsi věčný, je náš svět, jenž má svůj počátek ve stvoření, vůči tvé věčné existenci de facto neexistující, těžko poměřovat něco, co existuje sotva šest tisíc let, jak musí věřit křesťané, s něčím, co je věčné, tedy s tebou.
A proto nyní uvažujme takto, kdyby, čistě teoreticky vzato, existoval Mistr Tomáš Halík už před stvořením světa, co by viděl?
Viděl by tebe, to jest boha, a viděl by, že jsi to nejpřirozenější, co existuje, protože mimo tebe už ani nic jiného neexistuje, nebyl bys žádný tajemstvím, nebyl bys ničím metafyzickým, byl bys jen v uvozovkách bohem.
Takto jsi, jako věčný, existoval celou věčnost.
Křesťané, potažmo Židé či muslimové, všechna ta blízkovýchodní obřezaná banda, věří, že jsi tento náš svět stvořil ty. Ale to, že jsi tento svět stvořil, neznamená, že jsi zmizel, že jsi přestal být tím, kým jsi, bohem, to jest, věčným bohem. Tento svět, stvořený tebou, nemůže existovat mimo tebe, co je na zemi, musí být i v nebi, a co je v nebi, musí být i na zemi, proto i na zemi musíš být zrovna tak zjevný a ,netajemný‘ jako jsi byl před stvořením světa, které se dá ostatně chápat jen jako tvůj kapric, protože k čemu je tobě, bohu všemohoucímu, nějaký směšný pozemský svět, ta nepatrná hrstka atomů, k čemu ti jsou lidé, blbí až to bolí?
Ale ani to neznamená, jak rovněž tvrdí Mistr Tomáš Halík, že se zjevuješ ve svém díle, ve svém stvoření, a především pak ve svém Synu, protože jako bůh se nemusíš zjevovat nikomu. Zjevují se jen přízraky, fantomy, nikoliv bůh. Ty se, ó, všemouhoucí bože, nemusíš zjevovat ve světě, který jsi stvořil, a nemusíš se zjevovat ani ve svém synu, kterého, jsi poslal, dle křesťanů na tento svět, protože tento svět je tvým dílem, tvou myšlenkou. Kdyby to opravdu bylo tak, jak si to malují křesťané a Mistr Tomáš Halík, musel by ses zjevovat toliko sám sobě.
Proto i nyní nejsi žádným tajemstvím, já tě vidím, docela jasně a zřetelně.“
„Vidíš mě jasně a zřetelně, protože nejsi křesťan, ani nejsi oslepen žádným jiným náboženstvím, neotupuje tě žádná víra v dogmata, která se vydávají za zjevenou pravdu,“ souhlasil se mnou bůh a pokračoval, „paradoxně však nemůže Halík ani jako křesťan a katolík o mně tvrdit, že jsem tajemství, protože katolíci přece o mně vědí všechno. Vědí dopředu, co udělám, vědí, co si myslím, znají každou moji myšlenku, mají na to přece ten svůj vševědoucí katechismus, do kterého mě uvěznili jako do svěrací kazajky.
Ale já přece nejsem blázen, abych byl ve svěrací kazajce, já jsem bůh, a ke všemu ještě všemohoucí.
Tím chci jen říct, že Halíkovo tvrzení, že jsem radikální tajemství, je z hlediska katolické věrouky tou nejohavnější blasfemií a považuje-li se Halík za katolíka, tak by měl sám z církve vystoupit jako tuhleten Kalousek.“
„Jo, a ještě Mistr Tomáš Halík říká, že boží skrytost je tak nesmírná a tak radikální, že nejde o to, abychom svou starou představu o bohu nahradili novější, nýbrž o to, abychom získali odvahu všechny naše lidské představy o bohu odložit a stanout mlčky a v úžasu před Tajemstvím,“ práskl jsem ještě na Mistra Tomáš Halíka.
Boha to rozesmálo.
„Hahaha, copak jsem nějaký zločinec, já nestvořený, věčný prvotní hybatel, abych se skrýval před nějakými mizernými lidmi,“ chechtal se bůh, ale pak se přece jen smát přestal, „ale v něčem má Halík přece jen pravdu.
Kdyby mne křesťané spatřili, to by ovšem napřed museli přestat ,věřit v boha‘, opravdu by zmlkli v němém úžasu a trvalo by možná miliardy let, než by se ze sebe zklamaně dostali: ,Toto je bůh?
Takové nic?‘
A já jsem opravdu nic, co jiného bych taky měl být, když nejsem předmětné jsoucno?
Proto mne nikdy křesťané nespatří a nespatří mne ani Halík, pro něj navždy zůstanu tajemstvím,“ pravil bůh a já mu dal za pravdu, pro Mistra Tomáše Halíka, a jeho souvěrce, zůstane bůh navždy tajemstvím.
