Black Friday, den předčasného narození Páně

Ceny padají, boží království přichází. Tak nějak by to mohlo vypadat v ráji. Vše skoro zadarmo a nad tím se vznášejí andělé

            Konečně nastal v celém roce nejtoužebněji očekávaný den, jenž těsně předchází svátku Krále Krista, Black Friday.

            „Vstávej, Black Friday je tady!“ zatřásli mnou té tiché noci rodiče, ale bylo zbytečné mnou třást, stačilo se mne jen něžně dotknout.

            Můj spánek byl lehoučký. Spal jsem jenom tak, aby se neřeklo. Spal jsem jen tak, jak může senzitivní dítě spát, když přichází black Friday, první Black Friday, na který si bude pamatovat po celý svůj život.

            Bylo krátce po půlnoci a ve všech lidských obydlích kolem nás se lačně rozsvěcovala okna, nikdo nechtěl promeškat příchod největšího svátku v roce, Black Friday.

            „Musíme si pospíšit! Všichni si přivstali, aby chytli co nejlepší místo na parkování. Lidi jsou prostě nenažraní,“ zaklel otec, hledě z okna.

            Co nejrychleji jsem se převlékl, ještě nikdy nebyl jsem taky rychle oblečený, jako v tu noc!

            „Rychle, rychle! Ať jsme tam první!“ pobízel mě přesto otec.

            Sotva jsem se oblékl a obul, popadla mne matka za ruku: „Nasnídáš se v autě! Nesmíme ztratit ani minutu!“

            Rodiče vyběhli i se mnou před náš dům, auto už na nás čekalo nastartované.

            Rodiče mne dali dozadu, sami si sedli dopředu a jelo se.

            „Chachá! Chachá! Budeme první! Budeme první! Letos zase budeme první!“ smál se otec jako šílený, když jsme se řítili prázdnými ulicemi, marně pronásledováni světly v zadním zrcátku.

            „Hlavně nesmíme mít nic v zadních kapsách, nebo obecně ve všech pro kapsáře lehce přístupných kapsách,“ připomínala matka.

            „Já bych jim za to sekal ruce! Hezky v přímém přenosu na TV Barrandov!“ odpověděl otec a najednou jako nepříčetný zařval, „kurva, kdosi je před námi!“

            A opravdu před námi žhnula zadní světla jakéhosi nepřátelského auta.

            „Já to tušila! Neměli jsme jít vůbec spát!“ zasténala matka.

            Nastal šílený závod.

            Naše auto se snažilo dostat před ono auto, ale to ho pořád nechtělo pustit před sebe.

            „Dívej se na toho hajzla!“ láteřil bez přestání otec.

            Ale pak se přece jen našemu auto podařilo dostat se před toho hajzla. Hned poté přišel bleskový vybržďovací manévr a měli jsme vyhráno.

            „Doufám, že je na sračky,“ oddechl si otec.

            „Dobře mu tak!“ přidala se matka.

            Bylo to na poslední chvíli, protože se před námi již vynořilo slavnostně osvětlené nákupní centrum.

            „To je co? Nikde zatím ani noha!“ rozplýval se otec, když jsme vjížděli na liduprázdné parkoviště, které matka natáčela do rodinného archivu svým mobilem.

            Prázdné parkoviště působilo opravdu tajuplně jako každá pustina. Ve své dětské fantazii jsem si připadal jako bůh těsně před stvořením světa, nikde nic, jen nedozírné pustiny, nad kterými se vznáší duch.

            Zaparkovali jsme na nejlepším místě, vystoupili z auta a šli si stoupnout ke vchodu. Teprve pak začala přijíždět a zaplňovat parkoviště ostatní auta. Za pár minut už byla před vchodem pořádná tlačenice, ale naše prvenství už nám nemohl nikdo vzít.

            Ještě si vzpomínám, že jsem na chvíli usnul, můj dětský organismus byl tak nastaven, přemíra vjemů jej přepnula do spánkového režimu.

            „Vstávej! Už otevírají!“ probudila mne něžně matka.

            Otevřel jsem oči a opravdu uviděl, že v prosklených vchodových dveřích se objevila uzoučká škvíra, tenká jako vlas. První se jí protáhla matka, poté já, a nakonec otec.

            Podařilo se. Celá naše tradiční rodina ocitla se v božím království, ve kterém se na nás ze všech stran smály cenovky s tak legračně nízkými cenami, že jsem se jim musel smát i já, dítě.

            „Bože, to je láce!“ vydechla matka.

            „To víš, Black Friday, jednou za rok máme na to svaté právo,!“ řekl otec a začal hlava nehlava rvát všechno, co mu přišlo pod ruku, do nákupního košíku.

            Nevím, co všechno jsme koupili. Nejvíce ze všeho mi v hlavě utkvěla vzpomínka na prodavačky. Usměvavé, v jednotném oblečení vznášející se nad třeštícím lidským davem jsem si je ve své mysli ztotožňoval s anděly a byl bych ochoten odpřisáhnout, že mají i bělostné perutě.

            Když jsem to pak doma řekl rodičům, když třídili nakoupené věci, poznamenal otec na to: „Aby se neusmívaly, když mají tolik prachů jenom za to, že sedí za pokladnou! To bych byl taky vysmátý jak lečo, ale já jsem jen učitel, žebrák.“

            A od té doby jsem už nikdy nespatřil žádné anděly.