Vietnamku nezbalíte ani na růži

Tohle mám ze svých „ smutných“ zkušeností, které mě zocelily. Balit Vietnamku je asi ta největší dřina, kterou jsem kdy dělal. Nejen, že jim intimní styk nic neříká, ale taky neholdujou alkoholu, neprovokujou kluky, prostě jsou "svaté" a čím to?:)

Můj první pokus dopadl celkem dobře. Všechno začalo docela dobře, znáte to „bla bla bla“, potom přišlo na řadu dotýkaní. Vietnamka se nebránila a nechávala si mě hrát s její tělem. Náramně jsme si rozuměli, smáli se. Seděli jsme dlouho u ohně, nakonec na mě pomalu dopadala únava. Každou chvílku jsem zíval. Tak jsem řekl pá a jel domu.. Já „hlupák“ jsem měl tolik vypito, že jsem víc myslel na postel a kyblík. Teď brečím, jak malej kluk, protože jsem si tehdy neřekl o číslo:)

Druhý pokus byl na úrovni „frajírka“ prostě jsem přišel, řekl jsem ji, že se mi líbí a chci s ní chodit, dal jsem jí svoje číslo a odešel. Já jsem takový pako!!! Naštěstí měla tolik rozumu, že mi nenapsala. Tehdy jsem byl strašně namyšlený trouba (ach ta puberta), myslel jsem si, že mi celý svět leží u nohou a holky mi padají k noham. Kdéééppáááákk!!!

Třetí pokus bych zařadil mezi hledání "ztracené archy", tentokrát napsala, ale u toho to také skončilo. Kdoví co jí probíhalo hlavou. Pořád jsem si lámal hlavou proč? proč? proč?!!!

Moje mužské sebevědomí bylo po těch několika pokusu tak „zdeptané“, že jsem to vzdal. Zbytky sebevědomí jsem se rozhodl nechat na pozdější léta.

Ale byli tady i úspěšné pokusy, ale v té době jsem byl tak „zamindrovanej“, že jsem kvůli jedné maličkosti dokázal zahodit celý vztah třeba moc velký zadek, moc mluví atd. :o(

Potom přišlo moje nejštastnější studentské období. Vietnamky jsem zahodil za hlavu a risknul to s Češkama. Nejprve jsem si musel najít vhodnou oběť, nakonec jsem si vybral docela těžký kalibr. Byla to holka s nejkratší sukní na škole. Mnoho kluku poslintalo svoje trička, když ji spatřili (a nejen trička:o) Nejdřív jsem jí dával najevo svoje sympatie tím, že jsem po jí pokaždé zíral, když mi šla naproti. Když si mě konečně všimla, tak jsem ji napsal „psaníčko“ Ahoj, jsem Tin bla bla bla.... Reakce byla nečekaná. Ta holka šla rovnou na věc, zeptala se mě jestli s ní chci chodit. Jen jsem se na ni usmál a šel. Cítil jsem, že to bylo příliš jednoduché. Cože, žádné dobyvání? Po zbytek roku jsem si jí nevšímal. Cítil jsem její feromony ještě silněji než předtím, ale nemohl jsem. A čím to je??

Muže za to moje konzervativní výchova? moje rodiče semnou nikdy nemluvili o vztazích, na veřejnosti nikdy neprojevovali „akt lásky“ že se mají rádi a to ani doma. Neměl jsem prostě vzor. Kdyby se apoň drželi za ruce!!! Nerozuměl jsem těm „námluvám“ Já vím!!! Je to asi ubohé se vymlouvat na svoje rodiče a staromódní výchovu, ale v pubertě je těžký snad úplně všechno :)

Už ani nevím kdy jsem zmoudřel, ale teď se dívám na holky trošku jinak. Víc si jich vážím. Už se nedívám na její chyby a nedostatky, užívám si její společnosti i když mele do nekonečna o tom jak „ Antonio dal kopačky Isabele a že Enrique pořád miluje Amandu“ :) :)

Nyní už je mi jedno jestli holka má blond vlasy či černé nebo jestli má modré či hnědé oči. Už na tom nezáleží. Hlavně, že si s jí rozumím a je mi s ní dobře. Samozřejmě musí trošku vypadat k světu že? :o)

Teď jsem Vás nechal podívat se do mé hlavy. Jaké myšlenkové proudy mají ostatní Vietnamci bohužel nevím :) Bohužel také neznám recept jak Vietnamku sbalit, prostě to nějak přjide samo od sebe. Ale něco by tady přece jenom bylo NESPĚCHAT a NEVNUCOVAT SE, ale to platí o všech ženách bez hledu na původ :o)