Vietnamci a zvířátka

V naší rodině máme rádi pejsky. Nic proti nim nemáme. Děda ho má na hlídání domu a teta pro radost. Když přijdu na návštěvu, tak jsou první kdo mě uvítá. Skáčou na mě a kroutí tím svým ocáskem. Jsou neodolatelně rozkošní.

Takové přivítání člověku hned zlepší náladu.

Kdybych měl větší byt a nebyl línej chodit venčit, tak bych si pořídil zlatého retvívra. Je to jenom otázka času kdy si k sobě přilepím toho sympatickýho kovboje. Třeba v důchodu. 

Občas se mi stalo, že mi byla svěřena důvěra a dostal jsem na hlídání pejska. Bylo to malé štěňátko. Lidi teda koukali. Cože? Vietnamec venčí psa?

Přidám se, že jsem v ČR taky ještě neviděl Vietnamce venčit psa. Opravdu. Dělám v něčem určitě chybu. Asi málo chodím ven anebo neopouštím město. Nevím. 

Vím, že Češi dávají svým dětem k narozeninám zvířátka. Anebo jen tak. Třeba morče, králíka nebo želvičku.

Ale taky jsem nebyl bez zvířátka.

Mě rodiče dovolili křečky. Z páru bylo za půl roku rozmnožíno dalších 20 potomků. Časem mě omrzeli. Hrál jsem pak radši videohry, přestal měnit piliny a celej byt začal smrdět.

Táta se jednoho dne naštval a asi je vyhodil do lesa. Netuším. Byl jsem v té době ve škole. 

Pak mi dovolili akvarijní rybičky. Ty mají Vietnamci velice v oblibě. Zvyšuje to u druhých Vietnamců sociální status. Vydržel jsem asi rok. A pak je dal kamarádovi. Rodiče z toho byli smutní, ale s rybičkama není žádná švanda. Jenom plavou a pak nic.

Žádné zvířátko si však v brzké době pořizovat nebudu. Nezvládl bych to citově.

Pamatuju si, jak jsem obrečel smrt svého prvního křečka. Říkal jsem mu jednoduše pan Křeček. Mám pocit, že jsem ho před chvílí měl v dlani a ono už je to přes 20 let.

Cizí člověk by řekl, že to byl jenom obyčejný hlodavec. Ale když jste celý den sami doma, tak chcete s někým mluvit. Já neměl s kým. Rodiče byli celý den na tržnici. 

Bydleli jsme ke všemu ve 4+1. Když jsem si večer nerozsvítil všechny pokoje, tak jsem se pěkně bál. Tak jsem mluvil se svými křečky, aby z bytu vycházel nějaký zvuk. Měl jsem za to, že to odrazí strašidla.

Časem jsem je přijal jako své sestřenice a bratrance. Moje rodina byla tehdy v ČR sama, neměli jsme zde žádný příbuzný. 

Nevím jak tu izolaci rodiče zvládli, ale já měl rodinu pana Křečka. Jeho potomci mě chránili před strašidly a samotou.