V naší rodině nejsi vítán vietnamčíku

Neumím přesně popsat pocit, který cítím, když čtu takové věci. Vnímám to jako výzvu, abych se snažil o co nejlepší obraz nejen sebe, ale i mých krajanů. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím jestli chci svůj život prožít s Češkou nebo Vietnamkou. Ale druzí v tom mají nejspíš jasno.

Rodiče mi nikdy nediktovali s kým se mám scházet, komu se mám vyhýbat nebo koho můžu pustit domu. Dali mi v osobním životě naprostou svobodu rozhodování, čím se chci živit, co studovat, v co věřit.

 Celkem 73 procentům Čechů by vadil jako člen rodiny Vietnamec

Ve svém okolí se snažím navazovat s kýmkoliv konverzaci. Nedávno jsem si popovídal s paní na vrátnici, ptal jsem se ji jak Vietnamce vnímala před rokem 89 a jak nyní. Na stole měla vonnou svíčku, tak jsem tímto začal naše vzájemné kulturní poznávání. Ptala se jestli slavíme Vánoce, zda jsem se tady narodil a jak jsem tady dlouho. Většinou o sobě lidem říkám úplně všechno o čem si myslím, že to pomůže se navzájem poznat.

Dělávám to proto, aby poznali nejen mě, ale i tu generaci, která se tady narodila. Náš profesor má pro studenty cizího původu  zvláštní termín "Novočeši", protože toho nejen o českých, ale i evropských reáliích vědí občas víc než čeští studenti.

Přijal jsem české hodnoty a vždycky se dětinsky těším na setkání se svými kamarády, kolegy a spolužáky. Takové průzkumy semnou už nehnou, ale může to mnoho lidí odrazit od úsilí se začlenit do společnosti.

Má smysl se učit český jazyk? Má smysl vychovávat zde své děti?

Ale jestli se mým budoucím českým rodičům můj původ nebude líbit, tak budu jejich názor respektovat. Stejně jako to dělávají celý život moje rodiče. Vědí, že vše není ideální a nic nepůjde bez překážek.

Naštěstí jsem zapomětlivý a uvědomuji si, že se společnost neustále vyvíjí. Doufám, že se za dalších 20 let toto číslo sníží k 50 procentům.

 Mám mladší sestru, která chodí ještě do 4. třídy. Nechci, aby ve svém životě pykala za to, že se narodila jiná.