Úvaha o společném soužití

Vy Vietnamcům nerozumíte. Platí to i opačně. Vietnamci nerozumí Čechům. Je to nepopiratelný fakt. Nemyslím tím nic škodolibého.

Vaší povinností není rozumět Vietnamcům. Vaší povinností je hlavně postarat se sami o sebe. Je to podle mě naprosto dospělý a zralý názor.

Až budete mít vše vyřešené, tak budete mít čistší hlavu. Poté Vietnamcům klidně věnujte trošku času. Když budete chtít.

Vy víte jak to všechno začínalo - byli jsme továrními dělníky, stankovými prodavači a nyní pracujeme většinou ve službách.

My nikomu práci nebereme, protože chceme pracovat mezi svými lidmi. Sami mezi Čechy se cítíme osamělí a izolovaní. Myslíte to se začleněním do kolektivu dobře, ale nemarněte svým časem. Přirozené potřeby nejde změnit. 

Nechci mluvit o špatných věcech. Všichni o nich víme - drogy, daně, nelegální zaměstnávání atd. Nechte stát ať dělá svoji práci. Já i Vy žijeme jenom krátce.

Já se neustále zajímám o český lidi. O její historii, co mají rádi a v čem jsou dobří. Zajímám se, protože mě to upřímně zajímá. Také proto, že v očích Vietnamců nevědomky reprezentuju český národ. 

Oni si řeknou "Ten se rád napije, tohle má určitě od těch Čechů." nebo "Ten nezná naše způsoby, protože žil příliš dlouho mezi ty Čechy." Cítíme to přátelé? Když urážejí mě, tak urážejí i Vás. Je to spojený, beru to osobně. 

Jsem samorost. Vždycky jsem si vybíral kým se nechám ovlivňovat.

Když jsem byl malý, tak jsem měl převážně jen české kamarády, protože jsem to tak chtěl. Když jsem chtěl na výlet, tak jsem jel s Honzíkovou rodinou. Když jsem si chtěl číst, tak jsem vzal do ruky Čtyřlístek. Mám v sobě Čecha, protože jsem to tak chtěl. Bylo to vlastní rozhodnutí. 

Mám si to nyní snad vyčítat? Není důvod. Je to součást mé jedinečné identity.

Chci tím říci, že Vaší povinností není se Vietnamcům přizpůsobovat či věnovat jim více času než je třeba. To ani nežádají. Je to o dobrovolnosti. Ale totéž nenuťte je. Nechte je ať se sami rozhodnou.

V těžkých časech ukázali na čí straně jsou - šili a poskytovali zdarma roušky, během povodní přiváželi lidem jídlo a materiály či pořádají kulturní akce pro veřejnost. Dále jsou tady tisíce osobních příběhů pomoci, o kterých nikdy neuslyšíme. 

Na tak malou komunitu toho dělají víc než musí. Snad jste na ně alespoň trošku hrdí.