Říkali jsme mu Pepa gádži, tedy bílej Pepa

, až teprve teď vím co to znamená. Původně jsem si myslel, že má někde garáž. Ale záhy přestoupil do jiné školy, blíž domovu.

 Potom tady byl David, prostořeký kluk. Na teoretické předměty často usínal, ale tělocvik mu šel náramně dobře. Sportovec by z něj byl, kdyby neprováděl pořád nějaké klukoviny. Ten mě seznámil se slovem "panic", prý když se mě holka zeptá jestli jsem panic, tak mám prý říct jo. Tak ze mě kluci a holky vždycky měli radost . Vyučil se myslím kuchařem.

Poslední byla Ivana, moc toho nenachodila, ale když jsme psali písemku, tak její známky předčily i chytřejší spolužáky. Ale kvůli sourozencům musela odejít ze školy, aby její matka mohla chodit do práce. Bylo to v osmé třídě. Kdyby studovala dál, tak by určitě udělala maturitu a možná i vysokou školu. Ale to je jenom kdyby.

Smýšlel jsem o nich velmi obyčejně, nikdy jsem je někam neřadil. Byli to prostě Josef, David a Ivana. Žádní romové nebo cikáni. Jen Josef, David a Ivana.

Další je Horvi, pracant, vtipkář a vášnivý fanoušek filmů. Když nebyl zrovna v práci, tak si přivydělával na stavbě. Obyčejnej chlapík co si chce ušetřit na vlastní byt a s přítelkyní založit rodinu.

Slovák Rambo, věčně čenichající po nějakém plechu. Byla s ním po škole sranda, nikdo z nás mu nikdy pořádně nerozuměl, ale to nahrazoval "chaplikovskými" scénami. Pořád se někde potuluje se svým kulhajícím vozíčkem, ale když je poblíž tak je jeho smích slyšet na hony daleko.

Pepa nyní dokončuje vysokou školu ekonomického zaměření. Má sexy holku, větší bicepsy než já a širší úsměv než já. Skromný je pořád, jako jeho matka, milé oči a veselé povahy. Je jeden z těch vzácných lidí, kteří na ulici nepředstírají, že vás neznají.

 Všechny rád pozdravím, když se náhodou někde setkáme. Vůbec je nějak neodlišuju, jako oni neodlišují mě.

Jsem prostě Tin. Jenom Tin. A oni Josef, David, Ivana, Horvi a Rambo. Žádní romové nebo cikáni.

Takhle o lidech přemýšlím.