První rok

První dny v ČR jsem prožil v penzionu, rodiče se toho večera vedle mě milovali a vzdychali. Na chvilku jsem otevřel oči a zase je zavřel.  

V penzionu bylo ubytováno mnoho Vietnamců, kteří pravděpodobně prožívali podobný osud jako moje rodiče. Moje první zážitky se proto spojily s chodbou, kde panoval jakýsi neklid.

Všichni také na někoho čekali.  

Brzy jsme se odstěhovali do vzdáleného paneláku za městem. Okolo nebylo nic než obdělaná půda. Celý dny jsem zůstával v bytě, a abych se nebál, tak jsem si postavil z krabic úkryt, kam jsem si vzal deku a polštář.  Uvnitř jsem si četl pohádky, které jsme s tátou přivezli z Vietnamu. Tím jsem mohl na chvilku zapomenout kde jsem. Často jsem usínal, protože jsem ještě nebyl zvyklý na místní studenější klima.

Poté pro mě zkoušeli najít hlídání, ale byl jsem příliš citově svázán se svými rodiči. Tak si mě nakonec museli brát s sebou na tržnici. Hodně jsem si oblíbil hračky z kinder vajíček a když se v ní objevilo autíčko, tak jsem k ní přivázal provázek a celý dny tahal autíčko po městě.

Kamarády jsem si nikdy nenašel, protože ostatní děti byly u svých pečovatelek. Výjimkou byly dvě holčičky, které se objevovaly kolem večera, když je vychovatelky odvezli ke svým rodičům. A tak jsem si alespoň na konci dne mohl s někým hrát.

Ale obě měly velmi přísný rodiče a měli strach, že bych na ně měl špatný vliv. Tak jsme se museli tajně scházet, ale časem se holčičky báli, že nás spolu přistihnou a tak jsem byl zase sám.

Většinu času jsem byl schovaný pod stolem, na kterém měli rodiče rozložené zboží. Tímto způsobem jsem se naučil česky. Hodně jsem poslouchal své okolí a časem mi připadalo, že všichni mluví stejným jazykem, než jsem si o mnoho let později uvědomil, že mluvíme jinak.

Často jsem chodil na průzkumy, díval se do obchodů a divil se všemu čemu jsem nerozuměl. Nespíš se blížily Vánoce, protože mnoho lidí na které jsem narazíval někam spěchali. Celý můj první svět byl hodně šedý a takový bezbarvý. Bylo právě krátce po rozdělení Československa. Lidi tehdy neměli co na sebe a možná proto se tržnici tolik dařilo.

Po asi půl roce mi našli jednoho krajana, který se oženil s Češkou a vystudoval tady inženýrský titul. Proti němu jsem nebyl tak vzdorný, protože mi rozuměl a choval se ke mně velmi otcovsky. Naučil mě základy českého jazyka a postupně mě připravoval na nástup do školy.