Paní, ptejte se na T-R-A-N-A jako TRANsformátor

Asi si nechám říkat pracovním jménem. Kdybych měl na vybranou, tak buď Kamil Spletldíru nebo Kájá Netrefilů.

Občas mě hlodá otázka, zda už je na čase si říkat nějakým českým jménem. Ve škole  mi chtěli říkat Míšo nebo Péťo, ale neslyšel jsem na to. Čas (teda práce) mě nutí, abych o tom začal silněji přemýšlet.

Já: „Dobrý den, oddělení nábytku.“
Ludmila: Dobrý den, tady Ludmila Kolomazníková. Viděla jsem ve vašem letáku, že máte zlevněné skříňky z 2499Kč na 1499Kč. Máte je ještě na skladě?“

Já: „Vydržte, podívám se do počítače.“ (ve skutečnosti hledám leták)

o 14s později ho najdu v šuplíku na nářadí.

Já: „Haló, jste tam?“

Ludmila: „Ano, ano sem tady.“
Já: „Třešňová barva, …., …, správně?“

Ludmila: „Ano, to je ono.“

Já: „Vydržte, podívám se do skladu.“ Prohrabávám se krabicemi, zatímco Ludmila slyší šum, nadávky a okolní řechtání zaměstnanců.

Já: „Ano, máme tady poslední kus.“

Ludmila: „Můžu si ho zamluvit? Přijela bych si proto kolem oběda.“
Já: „Řekněme mezi 13-15h?“

Ludmila: „Hm, snad to stihnu.“
Já:  „Napíšu na krabici Vaše jméno a čas, jůů?“
Ludmila: „Jste moc hodný a na koho se mám optát?“
Já: „Na Trana.“

Chvilku ticho.

Ludmila: „Prosím?“

Já: „Na T-R-A-N-A.“ (hláskuju) „Jako TRANsformátor.“

Ludmila (familiárně): „Omluvný smích, ano Trááána.“
Já: „Nebo se zeptejte na exotického kluka, oni už tu budou vědět. Zatím nashledanou.“

Ludmila: Potěšená a zmatená „Děkuju, nashledanou.“

Mnoho lidí pak neskrývá při setkání překvapení. Dívají se na sebe, ale já dělám že to nevidím, aby si nemysleli že mě urazili. Potom chválí moji "pěknou" češtinu a k tomu připojí otázku "Jak tady dlouho žiju." (Na tohle se lidi často ptají)

Pak se mě zeptají proč pracuju tady (v nábytkářství). Proč nedělám tlumočníka nebo překladatele.
"Víte, já to mám v krvi, to obchodování."
"Aha. Tak vydržte mladý pane."  a doplní "Víte  taky  jsem znal jednoho Vietnamce a ten..." Lidi asi rádi využívají příležitosti, kdy si mohou nenuceně bavit s Vietnamcem, vyměnit si s ním zkušenosti a vzpomínky. Z vlastní praxe si to aspoň myslím.

A jestli mě to obtěžuje? Kdepák, vůbec ne, a proto to obchodování mám rád, to neustálý styk s novými  lidmi.

A co se týče jména, tak asi u něj ještě zůstanu. Je s ním legrace.