"Hele, koukej na něj, ten má ale pěknou holku" říká mi kamarádka na oslavě Lunárního roku. Sám sobě si pak zašeptám "Ten se má, taky bych chtěl blonďatou Češku", ale neřeknu to.
Raději předstírám nezájem "Ne ne, já jsem na Vietnamky". Ale popravdě, nechci Vnku i kdyby se mi sebevíc líbila.
Nejde to. Nemám na to trpělivost a nebaví mě lhát.
Přiznám se, že se mladí Vnci mezi sebou velmi rychle seznamují a málokdy je mezi nimi nějaký ostych. Jsou v tomhle nepřirozeně společenští a rádi poznávají nové lidi.
Kdo to neví, tak by si mohl myslet, že ta vnka po něm jde, ale není to tak. Chtějí být z 99% jenom společenský.
Mladý pár pak spolu může randit klidně celé roky a nikdo to nezjistí. Zvlášť v tak malé komunitě jako tady v ČR. Věřte mi, 60 tisíc Vnců není nic.
Ale když se rozhodnou přiznat svůj vztah, tak to už je horší. Popíšu Vám to z pohledu kluka, tedy mě:
Když si vnský kluk přivede domu holku, tak to rodina nějak okomentuje (muži zabručej a ženy mají milion vtíravých otázek), ale nakonec s tím nic neudělají. Vnská společnost je dominantně mužská a když se mladý kluk rozhodne, že chce tuhle a trvá na tom, tak mu to do pár týdnů přestanou rozmlouvat a všichni jsou na něj hrozně pyšní.
Řeknou si, že aspoň už v noci nespí sám, protože mají špatný pocit z toho, jak u něj svítí monitor dlouho do noci.
A teď z pohledu ženy, holek. Podle mých zkušeností:
"Já bych chtěla říct svým rodičům, že jsme spolu". A tady začínám pelichat a začnu se přetvařovat "Tak jo, klidně. Třeba v sobotu?"
Přijdu, musím se usmívat, chválit jídlo, nábytek, podlahu, osvětlení, bonsai, ale nejvíc chválím kliku na dveřích, protože chci hrozně pryč. Snažím se nejlíp jak to jde - působím vychovaně, vážně i vtipně.
Musím umět projevovat úctu a dokazovat jak jsem v životě úspěšný, a že většina mých budoucích plánů se týká jenom byznysu a touze být nezávislým a bohatým podnikatelem. A toto jsou mé hodnoty: Miluju rodinu, peníze a společenské konexe. Koníčky nemám žádný, dovolenou nepotřebuju. Přitakávají mi a mají hrozně velkou radost jak skvěle vychovali svoji dceru. Takže první návštěva a hned tisíc lží. Druhý den spěchám do agentury práce, abych svoje lži proměnil v pravdu.
Ale jestli jsem chudý, tak se ještě zachráním tím, že řeknu o úspěších své rodiny. Ono se tam vždycky najde někdo, kdo něco dokázal i když jste se s ním nikdy nesetkal, ale jenom ho znáte z fotek. Třeba děda má velký dům s dvaceti pokoji, další děda má velké pozemky, jeden strejda je bohatý architekt atd., další zoufalé výmysly a nafukování.
Bez životního úspěchu její rodinu ani nenavštěvujte, jinak máte malou šanci, že Vás schválí.
A ono je kvůli tomu pro muže, kteří svoji "cestu za bohatstvím" teprve začínají, lepší, když si najdou nějakou holku z chudší rodiny. Ti jsou rádi, že si jejich dcera našla nějakého měšťana, jehož rodina má malý krámek. Alespoň se s nimi už nemusí lopotit na poli.
Snažím se rozpomenout na výjimky, ale na příkladu své rodiny to tak opravdu většinou tak bylo. Muži si našli chudší holky, kteří jsou pracovitější a víc si váží toho, že si našli alespoň o stupeň bohatší rodinu než jejich. A získat schválení její rodiny bylo mnohem lehčí. Takže "Ano ano, já jsem na Vietnamky", ale jenom na ty chudé.
A co se týče poměrů v ČR, tak tady vidím více vnsko-vnských párů než smíšené. Nevím čím to je, ale na to možná přijdu časem. Vždyť já jsem teď na ty blonďaté Češky.
