Přes den chodí ke mně různí lidé, od manažerů po dělnících co pokládají naproti kabely, ale také přátele.
Vstávám pravidelně od šesti hodin, dám kočce do misky granule, doliju jí mléko a jdu do práce. Moje bistro není velký, velikostí by se dal přirovnat k novinovým trafikám na zastávkách. První s čím začínám je, že všechno vyčistím a omyju, potom se pouštím do přípravy kuřecího vývaru. Můj den není příliš záživný, celý den jen krájím zeleninu nebo sekám maso. Potom pustím televizi, aby měli zákazníci na co se dívat, největší nápor mám mezi 12-13h, kdy jsou odpolední přestávky. Lidi se rázem objeví ze všech stran, ale jinak mám celkem klidný den. Moc oceňují, že tady mám televizi, páč se můžou dívat při jídle na odpolední zprávy.
Otevírací dobu jsem si stanovil od 6-18h, ale vždycky rád počkám na zákazníka, aby mohl v klidu dojíst. Aspoň mám dobrý pocit, že tady nejsem sám. Seznámil jsem se takhle s hodně lidmi, s některými si i tykáme, ale mám v povaze zůstávat uzavřený, protože nechci druhé obtěžovat svými starostmi. Volno mám jen v neděli nebo když se slaví nějaký český svátek. A co dělám ve svém volnu? Jdu do obchodu nakoupit zásoby a když je svátek, tak doma odpočívám. Nemám tady moc přátel, přiletěl jsem před dvěma lety, místní vietnamská organizace mi ze začátku pomáhala s hledáním bytu, potom mi taky našli toto malé bistro, předchozí majitel odešel zpátky do Vietnamu poté co jeho matka vážně onemocněla.
Nebýt pomoci svých krajanů, tak bych se tady ztratil, jazyk moc neovládám, neznám místní úřední paragrafy a nařízení. Jako obyčejný člověk bych nevěděl co si mám počít. Ze začátku jsem se cítil hodně osaměle, nikoho jsem tady neznal, volal jsem hodně domů, abych ujistil rodinu, že jsem v pořádku, a že se mi tady líbí. Ale když jsem ukončil hovor, tak jsem často plakal, protože nejhorší je být na světě sám, ale nechtěl jsem, aby si o mě dělali starosti. Ze začátku semnou pracoval v bistru krajan Minh co to tady trošku znal, pracovali jsme spolu pár měsíců a pomáhal mi s adaptací a seznamoval mě také s místními zvyky. Když jsem se osamostatnil, tak odešel do Prahy páč to naše malé bistro nás oba nemohlo uživit. Mnoho zákazníků se potom vyptávalo kam odešel, všichni mu tady neřekli jinak Sýkorka.
Vždycky uměl pobavit zákazníky, měl zvláštní vlastnost poznat na lidéch v jakém citovém rozpoložení se právě nacházejí a Sýkorka vždycky dokázal najít ta správná slova, aby se zákazníkovi ulevilo, aspoň na tu krátkou chvilku.
Nikdy jsem si na svůj osud nestěžoval, vím, že tohle všechno k něčemu vede, i když jen vařím polévky. Většinu peněz posílám domu rodině, z peněz zaplatím dětem slušné vzdělání a manželce finančně vypomůžu. Ona pracuje v továrně, celý den jen sedí a šije a vrací se až po 18h domů, uvaří dětem a naší nejmladší dceři přečte pohádku O slonovi, který se stál králem. Jako malý mi to četl otec, pohádka se mi moc líbila a je mi moc líto, že ji nemužů pohádku číst osobně.
Mám tady několik pravidelných zákazníků, kteří za mnou chodějí, abych tady nebyl sám. Jsou na mě moc hodný. Jednou, když se tady v Čechách slavily Vánoce, tak jsem měl otevřeno páč jsem ještě místní svátky tolik neznal. Ten den ke mně moc lidi nepřišlo, tak jsem zavřel o trošku dřív. Když jsem zamykal, tak ke mně přišel zákazník s kterým jsem se hodně spřátelil, bylo mu líto, že budu doma sám a tak se rozhodl, že mě vezme k sobě domu. Měl doma celou rodinu, vonělo to tam cukrovým, měli tam také krásné výzdoby. Měl tam celou svou rodinu. Potom mě poprosili ať s nimi povečeřím. Cítil jsem takový zvláštní pocit, jakobych ty lidi znal celý život a oni mě, měl jsem pocit jakobych byl se svou rodinou. Kdyby ti lidé věděli, jak mi tím tehdy moc pomohli.
Ale potom jsem odešel domu, nechtěli mě pustit a prosili mě, abych ještě chvilku zůstal. Ale srdečně jsem jejich nabídku odmítl a popřál jim hezké svátky a že se brzy uvidíme. Doma jsem zavolal domu ženě, už si pomalu dělala o mě starosti, ale když jsem jí pověděl co se mi přihodilo, tak se uklidnila a měla z toho ohromnou radost. O měsíc později jsem dostal poštu od ženy, bylo to určené zákazníkově rodině. Když přišel zákazník, tak mi hodně děkoval a měl z daru velkou radost, obzvlášť jeho paní. Potom mi žena řekla, že jim věnovala naši rodinou dřevenou sošku, kterou dostala od babičky, když byla malá. Věnovala jim sochu Leknínové panny, která ochraňuje ženy před zlými duchy.
